Martina Adlerová: Štuclík
Pamatujete si na štuclík? Kožešinový tunel zavěšený kolem krku, ve kterém si ruce hověly jako v pokojíčku. Samozřejmě pouze pro ty movité.
Mně ho ušila maminka, z červeného plyše, kterému říkala leskymo. Ruce se tam hřály pěkně jedna o druhou a byla v tom mnohem větší pohoda a útěcha než v neosobních rukavicích, které si hrají každá na vlastním písečku.
Možná se dneska už nevyrábí. Škoda, protože štuclík zlepšuje náladu. A je možné ho nosit jenom proto, aby se člověk cítil líp.
Každý máme takový štuclík, kam si zalézáme, když nám není dobře, když se nedaří a všechno jde šejdrem.
Já si v poslední době představuju, že mám někde na severu u jezera srub, kde žiju trvale udržitelným životem. Každé ráno si zaplavu ve studené vodě a pak šlapu tři kilometry do nejbližší vsi pro čerstvý chleba. Prohodím pár slov s pekařem Olafem a po cestě zpátky si natrhám borůvky. Zbytek dne si na prosklené verandě čtu knihy o severské mytologii, chodím po lese, a taky připravuju dřevo na zimu.
Je mi jasné, že v realitě by bylo všechno úplně jinak. Nejspíš bych se po cestě do vsi ztratila, při řezání motorovou pilou bych si uřízla dva prsty a na samotě u jezera bych umřela strachy.
Ale jako představa to není špatné, zvlášť když vás přepadnou civilizační chmury. Když je mi zle, přehodím v hlavě výhybku a hup do štuclíku. Skandinávie.
A jaké štuclíky máte po ruce vy?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
