Martina Adlerová: Fenomén železnice

4. únor 2022

Rozhlasový sloupek

Baví mě jezdit vlakem. Už jako dítě jsem se těšila na mašinku a dneska jezdím tímhle dopravním prostředkem docela často. V mnoha ohledech se totiž podobá jízdě života.

Máte svoje spolucestující, kteří vystupují a nastupují, někteří z nich s vámi dojedou až na konečnou.

Po cestě mnohokrát přestupujete.

Někdy jedete v luxusním kupé a jindy si připadáte jako v dobytčáku.

Někdy jedete přes hory doly, svištíte závratnou rychlostí, jindy se sotva vlečete.

Někdy je výluka, to pak zmateně pobíháte po perónu a hledáte stanoviště náhradní přepravy. Někdy ho třeba ani nenajdete.

Jízda sama o sobě přináší řadu úskalí jako třeba nefungující topení nebo zamčené WC.

A někdy se vlak dokonce může srazit. Nebo zastaví v polích, uprostřed noci, a vy jen marně odhadujete, kde zrovna jste, a kdy se vydáte dál.

A lidé? Znám posunovače, průvodčí, výpravčí, vlakvedoucí, ajznboňáky…

A výhybkáře: to jsou ti, kteří vás zčistajasna odkloní na jinou kolej. Bývá to skvělé, když jedete na stejné vlně, jindy se zase přistihnete, že třeba místo klasické konverzace o počasí probíráte s úplně cizími lidmi teorii černých děr.

Někdy je to k uzoufání, ale nikdy to není nuda.

Mám prostě železnici ráda. Dostane vás, kam potřebujete.

A na ten „vlakový“ zápach si brzy zvyknete.

autor: Martina Adlerová | zdroj: Český rozhlas