Martina Adlerová: Novoroční předsevzetí
Lidé si dávají různorodá předsevzetí, někdo chce zhubnout nebo zbohatnout, někdo potřebuje vystoupit z kategorie „věčný začátečník“, ať už se to týká angličtiny, nebo navazování vztahů.
V mém případě to letos bude jednoduché, vyjádřené jedním slovem: Útok!
No, abych byla upřímná, bude to vlastně spíš: Útěk!
Na útok totiž nedisponuju dostatečnou palebnou silou. Zatím.
Moje rána začínají takto: vylezu na louku za domem a posbírám igelitové pytle a kusy polystyrenu, které tam byly přes noc naváty z blízké skládky.
Při následném kondičním běhu mezi poli se snažím nedýchat příliš zhluboka, protože si představuju, jak se mi všudypřítomné vzdušné mikročástečky tlejícího odpadu zavrtávají do plicních sklípků.
V sedm ráno začíná na skládce pracovní doba a do terénu vyjedou stroje. Jejich elektronické pípání tvoří neodmyslitelnou kulisu veškerého mého bytí a způsobuje mi nevyžádanou rezonanci mozku, takové nechtěné a neodstranitelné EEG.
V průběhu celého dne pak přijíždějí motorizovaní venčiči, kteří z aut vypustí své psy a nechají je, aby se rozběhli po okolí a pokryli je svými exkrementy. Odpoledne dorazí jezdci na čtyřkolkách.
Večer se k celému koloritu přidá ještě nedaleká spalovna biomasy, která svým monotónním hučením přidává další zajímavý zvukový prvek do naší malebné jihočeské krajiny.
A pak přijde zase ráno…
Takže moje letošní novoroční předsevzetí… Útok, nebo útěk?
Nejspíš obojí, pěkně popořádku.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
