Ivan Mls: Digitální demence

Jenom tomu vznosně říkáme digitální gramotnost, pod kterýmžto pojmem se dá ledacos schovat. To, co jsme dřív prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstaráváme za pomoci počítačů, smartphonů, organizérů či navigací.

Díky stále výkonnější výpočetní technice dokážeme kdysi jednoduché věci provádět pekelně složitě. A pak se prsíme, jak jsme ty složitosti krásně zvládli a vypořádali se se všemi nástrahami, které by bez našeho snaživého přičinění vůbec nevznikly.

A to blbnutí? Řekněte sami – kdy naposled jste si třeba něco spočítali jen tak zpaměti? Nebo kdy jste si uložili do paměti nějakou povinnost, kterou nesmíte prošvihnout? Znáte zpaměti telefonní čísla aspoň na své nejbližší? Odvážíte se jít do lesa na houby bez mobilního telefonu, jak to celé generace činili naši předkové? Orientuje se v cizím městě podle význačných orientačních bodů, nebo raději zaboříte nos do navigace?

Všude a na všechno jsou aplikace, digitalizace čehokoli postupuje vítězně dál, svět jedniček a nul pohlcuje další a další oblasti našeho žití.

Ale abych nevyzněl jen jako staromilský škarohlíd, který se zasekl u kuličkových počítadel a parních strojů: moderní technika a technologie jsou fajn, v něčem nám život opravdu usnadňují, leč mám někdy pocit, že na ně začínáme spoléhat víc a víc na úkor toho, čím nás obdařila matka příroda.

Abych opět citoval klasika jako v úvodu, tak jistý Hercule Poirot o této výbavě hovořil jako o malých šedých buňkách. Mozkových, aby bylo jasno. Měli bychom si jich vážit a udržovat je v kondici jako v předdigitálních dobách. Ještě se nám můžou hodit.