Martina Adlerová: Zdravení
Pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost. Nebo ne? Pamatuji si, jak jsem to v dětství nesnášela. Maminka byla neoblomná a nutila mě zdravit všechny své známé.
Vzhledem k tomu, že jsme žili na malém městě, byla cesta na nákup téměř utrpením.
„Dobrý den“ se časem změnilo na pubertální „Brej“, mamce došla trpělivost a raději mě nechávala doma.
U babičky na statku se zdravilo i v maštali. „Dobrý den, kravičky,“ museli jsme říkat, než jsme tam vešli. Prý aby o nás dobytek věděl.
V rámci své profese zdravím zřetelně, hlasitě a jako první.
Každopádně jsem tak vychovaná a spíš mi dělá problém nepozdravit. Zdravím i nesnášenlivé sousedy a protivné spoluobčany, nedá se nic dělat, je mi to souzeno. Cítím se prostě blbě, když někam vlezu a jen tak koukám.
Nedávno jsem slyšela nějakou alternativní matku, jak vysvětluje své kamarádce, že ona tedy své syny zdravit nenutí. Prý je to zbytečné vydávání energie. „Říká se tomu bílá magie,“ dodala matka šeptem a rozhlédla se kolem sebe. Asi nechtěla, aby ji někdo slyšel.
Ani se nedivím, co kdyby ji za trest uhranul někdo s tradičnějšími názory na výchovu. Výsledkem je to, že její synové se i na své příbuzné koukají jako telata na nová vrata.
Já dnes považuji zdravení ne za povinnost, ale za svoji výsadu. Ať už v obchodě nebo v čekárně u zubaře A je mi jedno, že mi lidé neodpovídají. Beru to jako mentální cvičení.
A kdyby nic jiného, je potřeba se ujistit, že o vás dobytek ví.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
