Hana Hosnedlová: Lidská neomalenost

První příběh se stal už dávno. Měli jsme takovou zajímavou kamarádku, výtvarnici ze západních Čech, s níž se dalo zažít možné i nemožné.

Jednou jsme se setkali na vernisáži výstavy v Bechyni, a protože se jí zpátky domů nechtělo, pozvala ji naše společná známá k sobě domů do Budějovic. Hostila ji, jak nejlépe uměla, půjčila jí noční košili i náhradní spodní prádlo. Na snídani připravila bohatý stůl – od šunky přes vajíčka, sýr, pomazánky, zeleninu, ovoce a očekávala kamarádčino nadšení.

Místo toho ale uslyšela nezapomenutelnou větu: A buchtička by nebyla? Tohle rčení užíváme dodneška.

Jinou situaci jsem zažila nedávno na ulici. Je už bohužel samozřejmostí, že cyklisti jezdí po chodnících a dokonce si i zazvoní, aby jim chodci uhnuli z cesty.

Šla jsem po úzkém chodníku kolem bloku domů, když jsem uslyšela těsně za zády hlasité zazvonění. Zastavila jsem se a chtěla se ohlédnout, ale v tu chvíli do mne cyklista s helmou na hlavě narazil. Podrazil mi nohy a já se sesypala jako pytel písku. Také on spadl z kola, samozřejmě na mne, ale své kolo nepustil.

Předpokládala jsem omluvu a pomoc při vstávání ze země. Fešácký cyklista ale místo mých odřenin a zašpiněných šatů začal prohlížet své kolo, na které pak naskočil se slovy: Ženská nemotorná, víte, kolik tohle kolo stálo?

Zůstala jsem stát jako opařená a bylo mi do breku. Tím spíš, že se mne nikdo z okolojdoucích nezastal.