Martina Adlerová: Stará žena
Staří lidé se v písních moc nevyskytují. Asi jim není do zpěvu. I když Jaromír Nohavica zpívá: „Až budu starý muž, pořídím si starý byt a staré rádio.“
A zpěvačka Olga Lounová bude mít jako stará žena dokonce před stodolou zaparkované Porsche 911.
No a co budu dělat já jako stará žena? Osobně to vidím spíš na to staré rádio.
Ale stejně se neubráním představě luxusního švýcarského penzionu s výhledem na jezero Lugano, na jídelníčku samé kulinářské speciality a víkendy strávené v horách s klubem Zdatných seniorek.
Druhou variantou mého stáří je typické venkovské klišé: Úhledný domek na samotě za vsí, muškáty v oknech, bylinky, brambory a květák, kočka spící na lavičce pod starou hrušní…
Jenže bohužel, ani jedna z těchto variant nepřichází v úvahu. Jsem totiž chudá. Takže já budu taková ta divná bába s igelitovým pytlem.
Odjakživa chodím po okolí a sbírám odpadky, ale ve stáří se k tomu přidají ještě strašidelné historky, temné rituály a noční hřbitov. Budu taková ta místní figurka, patřící k vesnickému koloritu.
A k životnímu jubileu (po němž vám na úřadě do kolonky Stav přibude zkratka P. O., což znamená Přestárlý Občan) dostanu velký pugét od starosty a čestnou plaketu za celoživotní sběr druhotných surovin. A navrch dvacet velkých pevných igelitových pytlů.
Protože odpadu neubývá. A někdo to dělat musí.
Související
-
Martina Adlerová: S elegancí šneka
Čím jsem starší, tím raději mám šneky. Ne samozřejmě k jídlu, ale jako své souputníky nebo spoluobčany. Jsou to vlastně ideální obyvatelé této planety.
-
Martina Adlerová: Na rybách
Nikdy jsem nepochopila onu vášeň, kterou někteří lidé (namnoze muži) pociťují při pohledu na vodní hladinu.
-
Martina Adlerová: Loučení
Mají domy duši? Ten náš asi ano. A kdybych byla sentimentální, řekla bych, že se s námi ta naše stará chalupa loučí. Už hodně přesluhuje, a i když se snažíme, je to málo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
