Martina Adlerová: Odcházení
V životě musíme mnohokrát odněkud odejít, ať už chceme, anebo ne. Odcházení mívá spoustu podob.
Můžeme odejít takzvaně středem, ve velkém stylu, nebo jako spráskaní psi. Můžeme odejít nepozorovaně zadním vchodem, nebo v záři reflektorů a před zraky všech.
Odejít se zlatým padákem, nebo s holým zadkem.
Někteří lidé neradi odcházejí od rozdělané práce. Raději si odřeknou oběd i kafíčko (a někdy i večeři), než by vstali a přerušili započatou činnost.
Někdy byste nejraději někoho odeslali kamsi. Místo toho je prý ale lepší říct motivující pokyn Odejdi v míru.
Lze odejít ze zaměstnání, ze vztahu i ze života.
Když jsme u toho odcházení jako definitivní tečky za žitím, nejvíc sebevražd se prý páchá na podzim. Možná je to dáno tím počasím.
Nedávno jsem se procházela podzimním městem. A je pravda, že spojení Černé věže, skučícího větru, tmavých mraků a vytrvalého deště skutečně může působit depresivně.
Ale zřejmě jenom na někoho. Proto v temných dnech doporučuji pozorovat malé děti.
Ta holčička pobíhala ve spadaném listí úplně nadšeně. Hopsala v oranžové pláštěnce jako nějaká neposedná veverka. Její maminka evidentně ztratila trpělivost už dávno a teď říká poněkolikáté (a stále důrazněji): „Tak už konečně pojď!“
A dcerka na to (s blažeností v hlase): „Ještě chvilku, ještě chvilku…“
No ano, přátelé, copak se dá odejít, teď, když padají kaštany…?
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
