Martina Adlerová: Krize identity
Co mě dokáže naštvat? Když v celém domě není jediná ořezaná tužka. A když najdu tupou, tak se zase ztratí ořezávátko. To je fakt k vzteku. Věci nejsou nikdy tam, kde by podle zákona měly být.
Například nůžky. To je předmět, který si zřejmě žije svým vlastním životem, protože ať ho dám na háček k tomu určený, kolikrát chci, stejně tam druhý den není.
Předpokládám, že se v noci konají tajné sněmy předmětů denní potřeby a na nich se rebelové z řad kancelářského sortimentu dožadují svých potlačených práv.
A hned za nimi následují požadavky kuchyňského náčiní.
Vezměte si třeba takovou naběračku. Copak ji může bavit pořád jen ležet v těsné přihrádce bez přístupu světla a vzduchu a jednou za čas skočit šipku do horké omáčky? A ještě přitom třísknout hlavou o dno hrnce? Vždyť to je o zdraví!
Nebo lis na česnek. Pro svůj odér není mezi ostatními příliš oblíben, takže vede velmi osamělý život. Určitě by byl stokrát raději lučním koníkem nebo kolíčkem na prádlo. Měl by své radosti, zvyklosti i přátele.
Za těchto okolností se nemůžeme divit, že naše věci bojují s krizí identity.
Pomalu se tedy smiřuji s tím, že budu celý život hledačkou.
Pátrat po nůžkách jako velitelkách kuchyňské vzpoury je můj životní úděl.
Ale pokusila jsem se na ně vyzrát. Tajně jsem koupila nůžky číslo dvě a ukryla je do šuplíku. Doufám, že se tam skamarádí s izolepou.
A ta drží jako skála, takže na domácí odboj můžou zapomenout.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
