Martina Adlerová: Krize identity
Co mě dokáže naštvat? Když v celém domě není jediná ořezaná tužka. A když najdu tupou, tak se zase ztratí ořezávátko. To je fakt k vzteku. Věci nejsou nikdy tam, kde by podle zákona měly být.
Například nůžky. To je předmět, který si zřejmě žije svým vlastním životem, protože ať ho dám na háček k tomu určený, kolikrát chci, stejně tam druhý den není.
Předpokládám, že se v noci konají tajné sněmy předmětů denní potřeby a na nich se rebelové z řad kancelářského sortimentu dožadují svých potlačených práv.
A hned za nimi následují požadavky kuchyňského náčiní.
Vezměte si třeba takovou naběračku. Copak ji může bavit pořád jen ležet v těsné přihrádce bez přístupu světla a vzduchu a jednou za čas skočit šipku do horké omáčky? A ještě přitom třísknout hlavou o dno hrnce? Vždyť to je o zdraví!
Nebo lis na česnek. Pro svůj odér není mezi ostatními příliš oblíben, takže vede velmi osamělý život. Určitě by byl stokrát raději lučním koníkem nebo kolíčkem na prádlo. Měl by své radosti, zvyklosti i přátele.
Za těchto okolností se nemůžeme divit, že naše věci bojují s krizí identity.
Pomalu se tedy smiřuji s tím, že budu celý život hledačkou.
Pátrat po nůžkách jako velitelkách kuchyňské vzpoury je můj životní úděl.
Ale pokusila jsem se na ně vyzrát. Tajně jsem koupila nůžky číslo dvě a ukryla je do šuplíku. Doufám, že se tam skamarádí s izolepou.
A ta drží jako skála, takže na domácí odboj můžou zapomenout.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
