Martina Adlerová: Coronaturisté
Přiznám se, že jsem se po celou dobu lockdownu nemohla dočkat, až se otevřou nákupní centra. Ne že bych byla nakupovací typ. To vůbec ne.
Obchodní střediska zvládám se skřípěním zubů, a kdyby ležela odpovědnost za zásobování na mých bedrech, pomřela by rodina hlady.
Ten důvod spočíval jinde.
S uzavřením obchodů se totiž lidem najednou otevřela náruč přírody. A my bydlíme u lesa. Bohužel, chtělo by se dodat.
Z březového hájku se stalo parkoviště s veřejnými záchodky. Rodiny organizovaly pikniky vedle naší stodoly.
Za plotem se shlukovaly party výrostků. Pod našimi okny se realizovaly závody terénních čtyřkolek.
Denně jsem z naší louky odnášela stohy plastových krabic od čínských poživatin, pytlíky od chipsů, pet lahve, a několikrát i použité jednorázové plenky. Z trávy jsem vyhrabávala střepy z rozbitých pivních lahví. Sbírala jsem plechovky od energetických nápojů, v jednom případě dokonce nepochopitelně rozervané na miniaturní kousíčky.
To, že se novodobí turisté pohybují po venku zásadně na těžko a s patřičným řevem - protože se přece potřebují odreagovat - už patřilo k běžnému koloritu našich dní.
Vím, že v době lockdownu jedna z globálních výzev zněla: Lidé, jděte do přírody!
Z našeho pohledu by toto heslo mohlo znít docela jinak. A já, protože jsem slušně vychovaná, vyzývám turisty takto: Lidé, jděte do … GLOBUSU!
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
