Martina Adlerová: Čichová paměť
Odjakživa mám problémy s čichovou pamětí. Je totiž příliš dokonalá, trvalá, a nejde bohužel nijak oblafnout.
Například jsme přijeli na chalupu.
Otevírám okno do sadu s pučícími stromy. S požitkem se zhluboka nadechnu. Metr pode mnou leží srnec v pokročilém stadiu rozkladu.
Takhle mám uloženou kafilerii, brigádu v drůbežárně i bydlení nad prostorem městských jatek.
Ale nejhorší ze všeho je Surströmming.
Červenožlutá konzerva s vyjícím vlkem. Skandinávský gastronomický zázrak, se kterým vás nepustí do letadla.
Jinak též švédská národní pochoutka. Shnilý sleď ve vlastní šťávě. Doporučuje se otevírat pod vodou. Zřejmě laskomina pro potápěče-sebevrahy.
Tu plechovku jsme tenkrát odnesli do vzdáleného kouta zahrady.
Chlapi se nehecovali, kdo to ochutná, ale kdo to otevře.
Zvítězil můj muž, jak jinak.
Když přišel k sobě, tvrdil, že si nic nepamatuje. Po měsíci (a mnoha důkladných koupelích v Savu) to z něj vyčichlo, takže už není kontaminovaný a může s námi pobývat v jedné místnosti.
Já jsem na tom o poznání hůř.
Surströmming už z hlavy nikdy nedostanu.
Při pohledu na konzervu-na jakoukoliv konzervu-se mi promptně vybavují dávno zasuté čichové vzpomínky na ten švédský vynález zkázy.
Tuhle jsem v obchodě málem omdlela při pohledu na neškodný lančmít. Rychle jsem to přerazila syrečkem. Příště vrazím hlavu do bedny se shnilými banány.
Nezbývá mi než doufat, že se moje čichové receptory časem unaví a já se z té pachové pasti dostanu ven.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
