Martina Adlerová: Životní lekce

21. duben 2021

Rozhlasový sloupek

Můj kamarád, vášnivý cyklista, mi jednou vyprávěl, že za velmi ponižující považuje okamžik před závěrečným stoupáním.

Je to prý od doby, kdy se jednou vydal na krátký švih a v poslední serpentině ho předjela důchodkyně na skládacím kole.

Prý si tenkrát užíval pocit síly a dupal do nášlapů, než za sebou uslyšel vrzání zarezlých pedálových klik. Dorazil ho pohled na dva pecny chleba připevněné gumicukem k zadnímu nosiči.

Kamarád ještě chvíli šlapal a když mu baba i se zástěrou zmizela z očí, švihnul svým vrchařským speciálem za 65 tisíc do pangejtu. A ani se nemohl poddat zoufalství, protože musel před řidiči okolo projíždějících aut fingovat technickou závadu.

Pro mužské ego rána pod pás.

To já zase trpím tak nějak po žensku.

Předjíždějící kolaři mi kupodivu nikterak nevadí.

Ale dostává mě, když se usiluji něco uvařit a všichni chválí, jak je to dobré, přitom z hrnce neubývá, a dcery pak přistihnu u ledničky, jak si mažou tlusté krajíce chleba taveným sýrem.

Nebo když strávím celé dopoledne zkrášlováním svého zevnějšku a první známá, kterou na korze potkám, se zeptá, co se mi proboha stalo.

Takže je to jasné: čím víc o něco usilujeme, tím míň se nám ten výsledek potom zamlouvá.

Nebylo by tedy lepší se na všechny usilovné snahy vykašlat?

Kolo pověsit na hřebík, kastroly uklidit do sklepa a předražené šminky rozdat pubertálním dcerám.

Pak si uvařit kafe, hodit si nohy nahoru a nastavit tvář odpolednímu slunci… a úspěch je vždycky zaručen.

autor: Martina Adlerová