Martina Adlerová: Čekání
Čekání může být příjemné i nesnesitelné. Dříve se čekalo na dopisy. Nejdřív jste ho museli odeslat, pak počkat, až dorazí k adresátovi, až si ho dotyčná osoba přečte, až napíše odpověď a až přijde zpět.
Čekalo se na zprávy ze světa, třeba i několik týdnů. Na kurýra s důležitou depeší. Na rozsudek i na popravu.
Zvláštní kapitolou bývá čekání na déšť. Na operaci. Nebo na Godota. Přijde? Nepřijde?
Čekáme, až se začne vařit voda.
Až voda opadne.
Až ustoupí bolest.
Až přijde spánek. A až to všechno lehne popelem.
Čekáme na úsvit, na životní lásku, na osudové setkání, které všechno změní. Na dobré konce. Na lepší vítr a na tramvaj.
Třetinu života prospíme a třetinu strávíme v čekárně. Kolik nám tedy zbývá na život?
Jsme vlastně takoví hokejisté, náš život se dělí na třetiny.
Takže můžeme ještě ke všemu čekat na gól, na postup do vedení nebo na závěrečný hvizd.
Jedno je jisté, čekání se nevyhne nikdo.
Pokud jste čekali, že zakončím tento sloupek přirovnáním života k čekárně na smrt… tak to byste se načekali!
Končím smrtí jako čekáním na život v ráji. Je to každopádně mnohem optimističtější očekávání…
Takže ať už vás dnes čeká cokoliv, nejdřív se rozcvičte, nasaďte helmu a chrániče zubů, a hlavně, hrajte fér!
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
