Lesana, jejíž návštěvy se neobejdou bez pokusů převychovávat k obrazu veganskému

Pije pouze zelený čaj, živí rodinu raw stravou, a když mi jednou přinesla guláš se sójového masa s celozrnnou rýží a nutila mě jej sníst a třicetkrát žvýknout při každém soustu, měla jsem z toho málem smrt.

Z legrace mi říká kanibalko, to proto, že jím maso, a když nachytala svého muže v bistru s grilovanou krkovicí, vypadalo to na rozvod. Ani jedna její návštěva se neobejde bez pokusu převychovat mě k obrazu veganskému.

Nic proti tomu, co ostatní jedí, ale některým militantním skupinám příslušníků alternativního způsobu života opravdu nerozumím. Proto je taky nemohu na jejich cestě následovat.

Ale zpátky k Lesaně. Když přišla, ošetřovala jsem džungli ve své zimní zahradě. Lesana si prohlédla všechny mé rostlinné přírůstky a jak tak šmejdila, objevila na květinovém stolku pavučinu.

Pavouček jak korálek dřímal na své síťce, kterou si upletl k zimnímu spánku. „Jé, tady máš pavouka.“ „No jo, to je možný, teď v zimě sem moc nechodím. Zejtra budu luxovat, tak to vezmu i se zahradou.“ „Ale ne,“ opáčila Lesana, „toho pavouka si tu nech, přišel ti sdělit, že tady máš zdravou zónu, sem by sis měla dát postel. To se přece ví, že zvířata se zabydlej vždycky tam, kde není radioaktivní podloží. Takhle to dělali za středověku. Poslali psa do míst, kde chtěli stavět kostel, a kde si lehl, tam stavěli.“

Před lety byly v módě džíny, teď si ženy libují v privilegiu nosit sukně

• Upravit
• Smazat

Naše ulice je taková malá dálnice, kudy kolem sedmé ranní proudí do centra města davy lidí. Když je teplo, vykouknu z okna a už to vidím. Mladé ženy jako krásné bárky na moři. Přišly na chuť sukním a šatům.

Upozornila jsem svou známou, že kostel stavět nehodlám, pavouků se v zásadě bojím a zimní zahradu taky přestavovat nehodlám, zvlášť proto, že nábytek v ní, je dělaný na míru.

„Mám známého s virgulí,“ mrkla na mne spiklenecky, „projde ti celý byt a řekne co a jak.“ „A co budu dělat, když mi řekne, že mám nezdravé podloží všude? Vystěhuju se na louku za město?“

„No, komu není rady, tomu není pomoci,“ řekla Lesana hlasem tety Kateřiny ze Saturnina a vysrkla zelený čaj s tím, že musí ještě koupit polníček na salát k večeři.

„Ale polníček je dost hořkej, ne?“ „Jakej život, taková večeře,“ pravila vesele a odkráčela ve svých stoletých láptích. Nejde mi to nějak do hlavy, já jsem si myslela, že ve světě rostlin a nevyřčených tajemství je pořád pozitivně a veselo.