Jiří Klíma: Aby byl dnešní člověk „IN“, musí být trvale „ON“

Zajímavé osobnosti jihočeského kraje píší a čtou glosy pro Český rozhlas České Budějovice. Jejich zamyšlení uslyšíte každý všední den v ranním vysílání v 7.40 hodin.


Jiří Klíma: Informace

Žijeme v době informací. Ze všech stran se na nás valí různá doporučení, nabídky, sdělení, upozornění i varování a výstrahy. Zpětně se zase po nás žádá opačný tok odpovědí na všechny možné i nemožné otázky, některé nám mohou připadat smysluplné, ale častěji nesmyslné, smyslné či smyslů zbavené.

0:00
/
0:00

Není jednoduché se v té záplavě orientovat. Žádné přirozené filtry nefungují a ty umělé dokáže zkušený informační profesionál prolomit nebo obejít. Aby byl dnešní člověk „IN“, musí být trvale „ON“ - myšleno online, tedy připojen k síti sítí. To vyžaduje usínat i vstávat se sluchátky v uších. Dokonce se z uší nevyndávají ani při jídle, podezřívám mládež, že je neodkládá ani ve vaně. Výrobci totiž nabízejí i sluchátka plavecká!

Asi už nechci být IN ani ON. Moc rád totiž vzpomínám na jeden týden jarních prázdnin, kdy plný autobus dětí přistál na horské chatě v Krkonoších. Signál všech v té době působících operátorů končil nahoře pod lesem, a i když byli pokrytím posedlí, chatičku nepokryli.

Milé děti se pak celý den těšily na podvečerní dobrodružnou výpravu k hranici lesa, kde s trochou štěstí a trpělivosti bylo možno se signálu dočkat. Komunikace s rodiči či přáteli pak byla věcná, stručná, srdečná a radost ze spojení pak upřímná a spontánní. Kupodivu se vše podařilo vyřídit hned a ke spokojenosti všech tří stran. Protože i my odpovědní vedoucí kurzu jsme zpod lesa přiváděli dítka šťastná ze zdařilé komunikace.

Na bolístky běžného dne jako odřená kolena, málo sněhu či mokré rukavice se při krátkém a překotném hovoru tak nějak zapomnělo. A večer před usnutím na ně už nikdo nemyslel. Děti i vedoucí usínali s úsměvem, v klidu a hned. A všichni jsme to dokázali i bez sluchátek v uších.

Jiří Klíma je dětský lékař. Dlouhá léta pracuje na dětském oddělení českobudějovické nemocnice. Mimo to také externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Je vášnivým sportovcem. Běhá, plave, jezdí na kole, někdy i všechno dohromady – je to triatlonista. Žije ve Zlivi.


Pavel Kroneisl: Rozhlas kontra TV

Všichni správní sportovní fandové žijí v těchto dnech zcela jistě mistrovstvím světa v ledním hokeji. Zápasy sledují samozřejmě hlavně v televizi, možná také na internetu. Já si ale moc rád vzpomínám na dobu, kdy jsem jako malý kluk poslouchal hokejové přenosy s tátou u rádia.

Třeba ten z roku 1959, kdy naši porazili Kanadu 5:3. Poslední gól při kanadské power-play dával Miroslav Vlach a tím nám zajistil třetí místo na úkor čtvrtých Američanů. Tenkrát mě samozřejmě vůbec nenapadlo, že jednou u toho reportážního hokejového mikrofonu budu sedět i já. A tak mi dovolte přihřát si trochu svou rozhlasáckou polívčičku.

Mám totiž dojem, že hokejový přenos v rádiu má hodně do sebe. Poslouchají ho přece hlavně ti lidé, kterým tento sport něco říká a kteří umí popustit uzdu své fantazii. Dokážou si představit zcela jasně reportérem popisované akce a navíc poslouchat se dá kdekoliv a můžete u toho dokonce dělat i něco jiného.

Televizi musíte přece jen sledovat soustředěně, obrázek o dění mezi mantinely je sice dokonalý, ale mám pocit, že současná praxe spolukomentátorů někdy zrovna ideální není. Znovu říkám, že zápasy sledují lidé, kteří hokeji rozumí a dokážou si udělat vlastní úsudek. Tak proč rozebírat co by, kdyby...

A ještě jedna drobnost na podporu rozhlasové reportáže. Mám hodně známých, kteří sledují hokej v televizi, ale bez zvuku, ten poslouchají právě z rozhlasu a moc si to pochvalují. Tyhle velké hokejové události vysílají většinou obě média, a je to tudíž možné. Takže - přeji nám, ať je ještě na co se dívat a co poslouchat.

Pavel Kroneisl je publicista. Celý svůj profesní život spojil s českobudějovickým rozhlasovým studiem, kde pracoval především jako sportovní redaktor. Jeho hlas určitě dobře znají milovníci rozhlasových přenosů z hokeje a fotbalu. Dnes žije Pavel Kroneisl na Lipensku.


Irena Kovářová: Kam zmizeli rytíři

Často kolem sebe v poslední době slýchávám stesky žen: Kde jsou ti galantní muži, kteří by nám podrželi dveře, pomohli do kabátu nebo vzali těžkou tašku? Kam zmizeli ti rytíři, které vídáme leda ve filmech pro pamětníky?

Milé ženy, ruku na srdce - jak je to s naší ženskostí? Vládneme my dnes typickými ženskými vlastnostmi jako laskavost, soucitnost, jemnost, trpělivost či ochota spolupracovat? Nebo se naše ženskost kamsi vytratila a namísto ní jdeme s muži do boje, jsme rivalky i jedna druhé. A něha? To je přece přežitek. A náš vztah k mužům? Ty nepotřebujeme. My to přece všechno zvládneme samy a lépe.

Nelze se pak divit, že muži už nás ženy nevnímají jako něžná stvoření, kterým je radost být rytířem. Rytířů je totiž všude plno, jen se bojím, že když nás nechají nastoupit jako první do výtahu, utrousíme poznámku o sexuálním harašení či trapnosti.

Přesto není důvod k zoufání. Rytíři jsou stále tady a jen čekají na svou příležitost. Pravda - někteří z dlouhého čekání usnuli a spí. Takže je to, milé ženy, na nás. Vraťme se zpátky do ženství, užívejme si všechny jeho dary, milujme muže a važme si jich a spustíme lavinu galantnosti, a to bude na světě krásně.

Irena Kovářová prošla dlouholetým studiem v oblasti feng-shui, celostní medicíny, esoteriky, angeologie, teologie, prosociální výchovy, umění a historie. Toto vše integrovala do metodologie s názvem architerika. V Rudolfově, kde s rodinou žije, založila takzvanou přírodní zahradu oceněnou mezinárodní plaketou Ukázková přírodní zahrada.


Eliška Novotná: Klobouk na hlavě

Zašla jsem si na oběd do jednoho ze svých oblíbených rychlých občerstvení v našem městě a už ve vstupní chodbě jsem si všimla odstaveného nábytku. Že by zkrachovali? - zatrnulo ve mně. Nebylo by divu: podobná zařízení, rozšířená o prodej zdravé výživy, jsou nedaleko ještě dvě: každé něčím osobité, ale všechna jednoduše zařízená, bez obsluhy - a najíte se do stovky.

„Ne, nestěhujeme se, ale budeme otevírat ještě obchod,“ řekla mi nadšeně prodavačka a já se rozhlédla. Po stolcích a židlích byly vyskládány ve skleničkách a sáčcích rozmanité produkty zdravé výživy. Neobjevila jsem nic, co bych neznala.

Propána, řekla jsem si, zase? Kolik obchůdků s těmito produkty tu už máme? A kolik z nich pro nedostatek zákazníků zavřelo? Toho věčného napodobování, bez invence a tvořivosti! Co takhle nějaký nápad, oživit prodej něčím jiným, být originální?

Dobré, trvale udržitelné nápady se nerodí jak houby po dešti a když už, tak klobouk dolů. A tak bych raději, než se krčit s kloboukem na hlavě u zbytku stolků nad svým zeleninovým salátem, smekala - a smekala.

Eliška Novotná je socioložka, autorka několik odborných publikací. Vyučovala na několika fakultách Jihočeské univerzity, nyní přednáší sociologii na Fakultě managementu VŠE v Jindřichově Hradci.


Radek Štěpánek: Za sýčkem

Opírám se o auto zaparkované mezi poli na hraně starého remízku. Snažím se zaslechnout jakýkoli zvuk, jakýkoli náznak života, ale slyším jen monotónní hučení vzdálené silnice. Obzor v dálce rámují dva neuhasínající požáry: České Budějovice a areál Temelína. Ale všude kolem mě je neproniknutelná tma. Před chvílí se spustil jemný déšť, který syčí v loňském listí. Už ani Měsíc dorůstající k úplňku není vidět. Všude je mrtvo. Ani pípnutí. Nic.

Loni mi jako novináři přišla tisková zpráva. Psalo se v ní, že sýček, který se po celém Česku vyskytuje už jen možná ve stovce párů, z jižních Čech docela vymizel. Našel jsem si ho v atlase ptáků, malinkou sovu, která má ráda zemědělskou krajinu. V atlase ji autoři označili za jednu z našich nejhojnějších sov. To se ale psal rok 1973.

Už loni jsem se rozhodl, že sýčka zkusím najít. Věřil jsem, že se vědci museli zmýlit. Doufal jsem, že znám místa, kde mohl ještě přežít. Musel jsem ale počkat znovu až do jara, na dobu, kdy se sýčci párují a je nejsnazší je zaslechnout. Nevěřil jsem, že jediné, co budu celé večery poslouchat, bude prázdné ticho.

Týdenní hledání je u konce. Díky sýčkovi jsem trávil nezapomenutelné večery venku v době, kdy nás i pranostiky posílají za kamna. Viděl jsem na podmáčených loukách tančit čejky, zahlédl jsem husy i čápy, jak se brodili v posledním sněhu. Viděl jsem mračna špačků usedat do polí. Ale sýčka jsem nenašel.

Pro sovu, kterou naši předci považovali za posla smrti, si sama přišla smrt.

Radek Štěpánek je rybář, básník a novinář z MF Dnes. Vydal sbírky Soudný potok a Krajky Pagu a s Terezou Bínovou Rám pro pavoučí síť.

Další sloupky najdete ZDE.