Jiří Březina starší: Tma
Nedávno jsem po nějaké době znovu přespal v domě - málem jsem napsal rodném, ale to by bylo nefér vůči porodnici, kde jsem se doopravdy narodil. Takže dejme tomu v domě, kde jsem vyrostl. Vzbudil jsem se uprostřed noci a v rozespalosti chvíli přemýšlel, co je najednou jinak.
Byla to tma. Úplná a dokonalá tma, neviděl jsem vůbec nic. Musím doplnit, že jako většina domů u nás se i tenhle dům desítky let koupal v záři veřejného osvětlení tak důkladného, že i v tmavých koutech panovalo v noci nanejvýš šero a u okna jste mohli klidně číst. A teď najednou tma!
Nejdřív jsem pomyslel na poruchu, ale později jsem zjistil, že obec vypíná veřejné osvětlení kvůli úsporám. Zhasnou o půlnoci a rozsvítí až na cestu k ranním autobusům. Považuju to za rozumné, jen nevím, proč to trvalo tak dlouho.
Svítit na prázdné ulice a domy se spícími lidmi mi nikdy nedávalo velký smysl, nakonec kdo už v tu dobu potřebuje chodit venku, snadno si posvítí sám. Vlastně pamatuju naši ves nejen bez veřejného osvětlení, ale úplně bez elektřiny, a nemyslím, že by se tehdy víc kradlo nebo třeba padalo do příkopů.
Teď jsem ale myslel na něco jiného. Stál jsem na dvoře v té inkoustové tmě a koukal nahoru, kam se vrátily hvězdy. Přestály šedesát let útlaku v nejlepším lesku a dávaly si záležet, aby svou absenci nahradily.
Až se mi zdálo, že se trochu předvádějí. Občas mezi souhvězdími zablikalo pozičními světly letadlo a najednou jsem nad sebou měl přesně tu vzácnou podívanou, za kterou jsem léta jezdil do hor.
Nevím, kolik peněz ta tma ušetřila, ale spí se při ní báječně.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
