Jiří Březina starší: Rock v parku

Kavárna je malá a kapely hrají namačkané v koutě terasy, na prostoru, který jinak svou soupravou zabral samotný bubeník. Ale tu hudbu to nekazí. Spolehlivě funguje jev zvaný „hospodská tolerance“, který technické nedokonalosti přebije silou živé hudby a těsným kontaktem muzikantů s publikem. Atmosféra tam bývá skvělá a publikum nadšené.

Možná mám jen štěstí, ale zatím jsem tam netrefil na kapelu, která by mě nechytla. Mám s majiteli nejspíš podobný vkus, protože se tam většinou hraje totéž, co poslouchám i doma nebo v autě. A tady to mám živě. Podobný vkus má nejspíš i ta stovka lidí, která se tam schází, tancuje v písku a vůbec si to užívá.

Ale je v tom háček. Písničky, které tam zní, tam vlastně nepatří. Jsou tak staré, že už by se dávno neměly hrát, a už vůbec ne lidem kolem čtyřicítky, a že tam chodí i mladší. Ta muzika vznikla dávno předtím, než se narodili oni i muzikanti, kteří ji hrají. Neměla by jim už říkat vůbec nic. Od té doby se objevila spousta jiných stylů a stovky kapel dobyly hitparády s písněmi, po kterých za rok neštěkl pes. A tady i po šedesáti letech pořád zní Beatles, Zeppelíni, Stouni nebo Hendrix, a před kapelou se nadšeně svíjejí vrstevníci mých dětí.

Samozřejmě není nic divného na tom, že se ty písničky líbí mně. Poslouchal jsem je jako čerstvé hity během dospívání, sháněl na pašovaných deskách a sám je zkoušel hrát hned v několika kapelách. Ale pro tohle publikum by to měla být jen zoufale nudná hudba jejich rodičů, nic víc. Ta situace je stejně absurdní, jako kdybych já zamlada obrážel koncerty s repertoárem Karla Hašlera. A to ani náhodou.

Nemůžu na to přijít, ale vlastně na tom nezáleží. Pro mě je to něco jako stroj času. Protože díky téhle anomálii můžu ty písničky pořád poslouchat naživo.