Jiří Březina starší: Pravěký zemědělec

Typický případ je administrativa neboli papírování. Vypisovat do kolonek nějakého formuláře údaje o něčem, co už se beztak stalo a tím zapsáním se už v ničem nezmění, mi působí až fyzickou bolest. Ale i jednoduché manuální práce, které nepředstavují dostatečnou výzvu mému intelektu, jak se tomu vznešeně říká, odkládám, jak to jde a unikám od nich pro jakoukoli záminku.

Tolik nutný úvod.

Nedávno se stalo něco, co mě nenaplnilo velkou radostí. Rozbalil jsem velký pytel slunečnicových semen pro krmení ptáků, a zjistil, že obsah má k použitelné čistotě zatraceně daleko. Pěticentimetrové klacky, hrudkovité zbytky květních lůžek, hromada drobných semen plevele a spousta prachu. Nic pro naše rafinovaná automatická krmítka. Jak to vyčistit? Prohnat něco sítem je efektní slovní obrat, ale na slunečnicová semínka síto nefunguje, většina nečistot propadne s nimi.

Začal jsem usilovně přemýšlet, jak čištění mechanizovat, protože mi nepřišlo možné přebírat ty desítky kilogramů ručně. Nepřišel jsem na nic. Přesněji řečeno na nic, co by nestálo desítky tisíc, nevyžadovalo měsíc přípravných prací a dalo se provádět v našem 3+1.

Zbyla možnost poslední, přebrat ta semena v Popelčině stylu ručně. Hrůzná představa, jenže ptáci už ťukají zobákem na okno.

Pustil jsem se do toho a ke svému úžasu jsem zjistil, že mě to baví. Baví mě kroužit semínky v míse, jak to dělá zlatokop se zlatonosným pískem, vyzobávat pinzetou nečistoty a výsledek s uspokojením přesypávat na čistou hromadu. Nemohu se od té práce utrhnout a utíkám k ní od činností zdánlivě daleko zajímavějších.

A k tomu mám pocit, jako bych to přebírání už kdysi dávno dělal.