Jiří Březina starší: Křičte v lese
Nedávno jsem se k velkému údivu dočetl, že chceme-li při pobytu v lese rušit zvířata co nejméně, máme se chovat hlučně. Zvěř o nás samozřejmě ví, ale je v klidu, protože nás považuje za neškodné. Nejvíce ji prý znervózňují tiše se plížící postavy, které se snaží skrývat a chovat nenápadně. Připomínají jí lovce a nutí k bezhlavému útěku.
Tuhle informaci jsem musel chvíli zpracovávat, protože je v ostrém rozporu s chováním, které mi bylo vštěpováno od dětství. Na okraji lesa vždycky zazněl povel „Tiše, ať neplašíme zvířátka!“ a za porušení následovaly okamžité sankce. Naučil jsem se chovat v přírodě tiše a teď se dozvím, že vlastně celý život přivádím zvířata k šílenství. Absurdní!
Po chvíli přemýšlení jsem ale přece přišel na pár příkladů, které jako by tu šílenou hypotézu potvrzovaly. Například jdu fotit ptáky, dejme tomu volavku na rybníce. Vidím ji z dálky stát kousek od hráze a po hrázi přebíhá jeden funící běžec za druhým. Volavka nic. S největší opatrností se blížím, kryju se za stromy, ale je to marné, volavka odlétá dřív, než stačím zvednout foťák. A to jsem byl pořád dvakrát tak daleko než ti běžci.
Ještě lepší případ jsou vojenské střelnice. Tam se pasoucí jeleni před ostrými střelbami jen neochotně stáhli z dopadových ploch do blízkého houští. Následoval pekelný kravál, svištěly granáty a zem létala vzduchem, ale pár minut po závěrečném signálu se zvěř klidně vracela k pastvě. S léty pochopila, že jí od děl ani tanky vůbec nic nehrozí.
Tak či tak, uklidňování zvěře hlukem mi přijde padlé na hlavu a určitě s ním nezačnu. Obstarají to za mě vyznavači volné výchovy, jejichž děti jsou v přírodě slyšet na kilometry a jejich hlásky jsou k tomu navíc vhodnější.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor

Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.