Jiří Březina starší: Křičte v lese

Tuhle informaci jsem musel chvíli zpracovávat, protože je v ostrém rozporu s chováním, které mi bylo vštěpováno od dětství. Na okraji lesa vždycky zazněl povel „Tiše, ať neplašíme zvířátka!“ a za porušení následovaly okamžité sankce. Naučil jsem se chovat v přírodě tiše a teď se dozvím, že vlastně celý život přivádím zvířata k šílenství. Absurdní!

Po chvíli přemýšlení jsem ale přece přišel na pár příkladů, které jako by tu šílenou hypotézu potvrzovaly. Například jdu fotit ptáky, dejme tomu volavku na rybníce. Vidím ji z dálky stát kousek od hráze a po hrázi přebíhá jeden funící běžec za druhým. Volavka nic. S největší opatrností se blížím, kryju se za stromy, ale je to marné, volavka odlétá dřív, než stačím zvednout foťák. A to jsem byl pořád dvakrát tak daleko než ti běžci.

Ještě lepší případ jsou vojenské střelnice. Tam se pasoucí jeleni před ostrými střelbami jen neochotně stáhli z dopadových ploch do blízkého houští. Následoval pekelný kravál, svištěly granáty a zem létala vzduchem, ale pár minut po závěrečném signálu se zvěř klidně vracela k pastvě. S léty pochopila, že jí od děl ani tanky vůbec nic nehrozí.

Tak či tak, uklidňování zvěře hlukem mi přijde padlé na hlavu a určitě s ním nezačnu. Obstarají to za mě vyznavači volné výchovy, jejichž děti jsou v přírodě slyšet na kilometry a jejich hlásky jsou k tomu navíc vhodnější.