Jiří Březina starší: Hranice
Jsou věci, které současně mám i nemám rád. Patří k nim třeba hranice, ty neviditelné čáry v krajině, za nimiž je leccos jinak. Příroda nás přesvědčuje, jak je ta čára umělá, zvěř přes ni přeběhne, pták přeletí a roste za ní stejná tráva, i když nám se možná zdá zelenější.
Zdálo by se, že hranice jsou nutné zlo, které nás omezuje a je spojené jen s nepříjemnými věcmi, jako jsou kontroly, zdržení nebo nedej bože války. Už to vypadalo, že nás otravovat nebudou, ale najednou znovu vyrostly ze země. Naštěstí mají hranice i zábavnější stránku, protože na obou stranách té čáry žijí lidé a je zajímavé sledovat, co dělají stejně a co si zařídili jinak.
Pamatuju, jak jsem zíral při prvních výletech k rakouským sousedům v devadesátých letech. Pole obdělaná až k hraničnímu patníku, za kterým u nás ostrým střihem pokračovala ladem ležící divočina. Silnice náhle bez výmolů. A rakouská městečka bez oprýskaných domů šokovala svojí čistotou, muškáty v oknech a auty v průměru o dobrých deset let novějšími. Připadal jsem si jako cestovatel v čase.
Teď je většina rozdílů pryč. Nápisy jsou pořád v cizí řeči a styl budov je také jiný, ale barabizny s opadanou omítkou u nás zmizely, auta už jezdí na obou stranách hranice stejná a stejné je i oblečení lidí, pokud tedy zrovna netrefíte na folklorní festival.
Globalizace nás sblížila a míjíme stejné benzinky a obchoďáky. I na plotech visí stejné reklamy, jen s tím rozdílem, že u nás jich visí daleko víc. Zrovna tenhle pokrok jsme si mohli odpustit.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
