Jiří Březina starší: Budíky
Vstávání podle budíku je prý druhá nejhorší věc po vraždě. To je asi přehnané, ale ta akce v sobě má rozhodně něco nepřirozeného, protože násilné buzení nepotřebuje žádný tvor kromě nás, a to spánek kupodivu provozují všichni. Kromě čerta samozřejmě, který jediný nespí nikdy.
Můj první budík budil mechanickým zvonkem, však dodnes říkáme „zazvonil mi budík“, i když vás ve skutečnosti budí třeba zvuky tropického pralesa. Mechanický budík vyžadoval odpovědný přístup. Měl dvě péra, a pokud jste večer nenatáhli obě, nechal vás ráno klidně zaspat. Jinak spustil v nastaveném čase svůj vražedný kravál, pokud ovšem nešlo o rafinovanější typ se stupňovaným nátlakem. Takový budík pár minut před nastavenou hodinou zrychlil tikání, pak přidal občasné cvakání mimo rytmus, jako by se v něm něco porouchalo, a to celé se stále zesilovalo. Pokud jste se dost rychle nevymrštili, pustil zvonek plnou dávku.
Pozdější elektronické budíky se natahovat nemusely a místo zvonění nabízely různá pípání a kňourání, někdy pustily i rádio nebo hudbu z cédéčka. Ale ať to bylo zabalené sebelíbivěji, pořád to bylo buzení, ta druhá věc po vraždě. Což platí i pro telefon, který příležitostně používám teď a který nabídkou protivných zvuků překonává všechny předchůdce.
Musím ale přiznat, že ačkoli jsem něco jako budík měl u postele vždycky, jeho služeb jsem si naštěstí moc neužil. Byla to jen pojistka, protože se dost spolehlivě budím sám. Moje vnitřní hodiny zvládají mimo pravidelného režimu i takové situace, kdy je třeba vstát mimořádně dřív, třeba uprostřed noci. Mají jen jednu slabinu, předchází se. Čím důležitější událost je se vstáváním spojená, s tím větším předstihem se budím. Jednou jsem měl kvůli vlaku vstávat ve čtyři, ale můj pečlivý anděl strážný mě pro jistotu vzbudil už ve dvě a už jsem neusnul. Vlak jsem stihl pohodlně, což o to, ale z cesty si nepamatuju vůbec nic.
Vstávání bez budíku by určitě patřilo k největším výhodám důchodu, kdyby ho tak spolehlivě nenahradila nespavost.
Související
-
Jiří Březina starší: Přítelkyně Bára
Už několik měsíců mám novou přítelkyni. Jmenuje se Bára a, jak se dá čekat, je mladá a krásná. Vůbec nevadí, že je žlutozelená a že má místo nosu mezi očima pořádný zoban.
-
Jiří Březina starší: Silniční monstra
Člověk dneska nemůže věřit všemu, co se píše, ale když jsem si přečetl, že šířka nových aut se už mnoho let zvětšuje o půl centimetru ročně, nijak mě to nešokovalo.
-
Jiří Březina starší: Hmyz
Vůbec nechci zpochybňovat závěry vědců. Přišlo by mi divné stavět své dojmy nad objektivní zjištění lidí, kteří vystudovali nějaký obor. Ale někdy člověk přece zapochybuje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
