Jiří Březina starší: Přítelkyně Bára

Bára je totiž senegalský papoušek. Pták menší než holub nastartoval v naší domácnosti více změn, než kdybychom si pořídili dogu.

Především si mě od prvního okamžiku adoptovala a chce být pořád jen se mnou. Když ji jdu ráno pustit z klece, přešlapuje s dychtivým výrazem za dvířky, a jak otevřu, mám ji na rameně. Tráví tam hodiny a hrozivým zobákem mi jemně ožužlává ucho. Je skoro nemožné ji odsud dostat i ve chvílích opravdu naléhavých.

Donutila mě třeba k pravidelnému holení, protože jakmile mi povyrostou vousy, snaží se je vytrhat. Myslí to dobře, ale docela to bolí. Jejím dalším koníčkem je síťová úprava triček. Je v tom doopravdy dobrá a dala mému šatníku nečekanou dynamiku. Hrozivým zobákem nám recykluje roličky od toaletního papíru a zvládá i likvidaci čehokoli dřevěného. Z jídelní tyčinky je v momentě hromádka třísek.

Umí se chovat i noblesně, když ovšem sama chce. Nutit ji do čehokoli je ztráta času. Třeba při snídani způsobně sedí na bidýlku a decentně uždibuje mrkev.

Ráda si hraje, často spolu šermujeme, ona zobákem a já prstem. Nemám šanci, je rychlá jako blesk, nestíhám se krýt a její zobák mi buší do ruky jako krupobití. Ještě že jsou její zásahy předstírané, jinak by nám nejspíš prudce stoupla spotřeba obvazů. Ruce má i tak samý šrám od štípanců, které ona považuje za přátelské.

Lidi mimo mě toleruje a velkoryse s nimi sdílí společný prostor. Milostivě od nich přijme i piškotový úplatek, sedne jim na ruku a někdy se dokonce nechá i pohladit. Tím ale důvěrnosti končí. Kdo tu hranici nepostřehne, riskuje klofanec.

Jako každý vztah, i ten náš má problémová místa. Například zatím nevíme, jestli je Bára holka nebo kluk. Ale komu by dnes na takových maličkostech záleželo.