Ivan Mls: Pevná měna

Kupříkladu u langošů jsem viděl aktuální prodejní kurs – buď 100 korun, nebo 5 euro za kus. Tedy euro za dvacku!

Doufám, že si tohoto sympatického přepočtu všimnou i směnárníci – na předvánoční výlet do Lince či Freistadtu by se to docela hodilo.

Ale zpátky ke Karlovi. Na rozdíl od svých předchůdců se stejnou nominální hodnotou je v naší novodobé finanční historii už neoddiskutovatelným rekordmanem, byť jsme si to možná ještě nestihli uvědomit. Právě tuhle stovku vytahujeme z našich peněženek nejdelší dobu – svými služebními léty překonal Karel IV. i hutníka s kolchoznicí, tedy onu zelenou stokorunu z minulého režimu, zvanou někdy Hradčany, která byla v oběhu plných 30 let a 9 měsíců a držela si tak donedávna vytrvalostní primát mezi československými, respektive českými stokorunami.

Používali jsme ji až do počátku samostatného českého státu. Od roku 1989 ji sice měla nahradit stovka nová, ale ta musela po pár měsících zase opustit scénu, vůbec se neujala – Gottwaldova tvář na ní lidi spíš popuzovala a s oblibou bankovku rafinovaně skládali tak, aby ze státníkovy tváře vytvořili obludu.

A po listopadu 1989? Kdo by chtěl komunistického prezidenta na stovce, že ano? Když tak nad dnešním Karlem IV. v peněžence přemítám, uvědomuji si, že mě provází celou druhou polovinou mého života, zatímco v té první mi společnost dělali právě hutník s kolchoznicí. Klementa pomíjím, ten se skutečně jenom mihnul.

Můj život se stokorunami je tak vlastně docela fádní. Jo, to třeba moje babička, která se narodila ještě za Rakouska-Uherska, ta si jinak užila stokorun. Pokud se jí tedy dostaly do ruky. Za jedenadevadesát let svého života jí mohlo rukama projít, pokud jsem dobře počítal, hned dvanáct různých vzorů československých, protektorátních i českých stokorun – od těch úplně prvních, ještě kolkovaných rakousko-uherských, právě až po Karla IV.

Tak jen doufám, že s Karlem mě tohle nečeká,  že vydrží co nejdéle a bude sílit – nejen na předvánočních trzích.