Jiří Březina mladší: Mikuláš
Je tady Mikuláš. A s ním anděl a čert. Jako dítě ze sídliště si vždycky vybavím tu válku v ulicích, kdy děti naháněly čerty a házely po nich dělobuchy, kdy opilí čerti mlátili děti řetězem a rozbíjeli vchodové výplně dveří.
To je ale poměrně moderní pojetí, přiznávám, takže o tom mluvit nebudu. Mám na srdci trochu jiný moderní nešvar, který se nám v souvislosti s tímto svátkem rozmáhá.
Jakmile se totiž blíží Mikuláš, začnou se rojit stížnosti na to, jak tyhle tradice straší děti, že je to týrání a bůhví co ještě.
A víte co?
Já si myslím, že na tom něco je.
Já z návštěv Mikuláše sice žádné trauma nemám, ale to bude asi zkresleno tím, že k nám žádní nechodili. U těch, jejichž rodiče si nějakou tu návštěvu obstarali nebo zaplatili, už to tak idylické není. A skutečně si ten strach nesou až do dospělosti.
Problém je zřejmě v tom, že malé dítě nevnímá čerta jako chlapa s maskou, ono vidí čerta. A když ho ten čert cpe do pytle, je to v tu chvíli reálné.
My dospěláci se nad tím můžeme ušklíbat, jak chceme, a trousit hlášky, jak jsme to zažili taky a nic to s námi neudělalo, ale ruku na srdce: Možná to s námi něco přece jen udělalo, když nám nevadí hrůza v očích vlastních dětí.
Tohle jsem si uvědomil před několika lety, kdy jsme našeho čtyřletého synka přivedli na jedno takové setkání s Mikulášem. Bylo zcela mírumilovné, dokonce tam chyběl čert/ani čert tam nebyl. Celé to bylo nachystané právě pro malé děti. Přesto můj kluk, který se nebojí ani nočního lesa, ztuhnul, jakmile Mikuláš vešel do místnosti. Byl jako zvířátko, které dělá, že tam není. Díval se do země a ani nedýchal.
Nejsem proti tomu nechat děti bát se. Děti se bojí rády, milují strašidelné příběhy, stezky odvahy a noční hry na schovávanou. Vždyť i dospělí se rádi podívají na horrorový film, přitom sami by jej zažít nechtěli.
Dopřejte to i svým dětem, zvlášť těm malým. Ať jsou Mikuláš, čert a anděl laskaví. A pokud máte neodolatelnou touhu cpát děti do pytle, počkejte aspoň, až budou v pubertě.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.