Jiří Březina mladší: 17. listopad
Listopadové události roku 1989 jsem nechápal. Bylo mi devět let a jediná má starost byla, jak sehnat trikolóru, kterou u nás na základce z ničeho nic všichni nosili přišpendlenou k bundám.
Vůbec jsem netušil, že můj táta v těch horečnatých týdnech po té památné demonstraci jezdil do Prahy dělat revoluci a zakládal místní Občanské fórum. Před námi dětmi o tom rodiče nemluvili, dokonce ani tu trikolóru mi nechtěli dovolit, snad se báli, abych na rodinu zbytečně neupozorňoval.
Měl jsem v hlavě guláš. Učitelky na naší základce byly tenkrát velmi uvědomělé, pořád jsme malovali nějaké Aurory a sovětské tanky a opěvovali prvního dělnického prezidenta.
A právě u toho Klementa Gottwalda si mě ta revoluce našla.
Na sídlišti Šumava totiž tenkrát stála poměrně čerstvá socha Klementa Gottwalda. A v těch prvních měsících revoluce se nějací místní lidé odvážili uspořádat petici na její odstranění. Pamatuju si, jak mě přes to náměstí táta vedl na hodinu klavíru.
Zeptal jsem se ho, asi dost rozhořčeně, proč ti lidé chtějí strhnout sochu našeho prvního dělnického prezidenta, který byl přece moc hodný.
„Víš, on to zas tak hodný člověk nebyl,“ odpověděl táta. Byl to první okamžik, který si dokážu vybavit, kdy jsem začal zjišťovat, jak i mou dětskou hlavu ten režim manipuloval.
Zaplaťpánbůh, že to tenkrát klaplo.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
