Jediný plán před každou cestou je jít pěšky a jít dlouho, říká poutník Ladislav Zibura

„Paradox je, že vlastně chodím pěšky docela nerad. Já jsem jenom zjistil, že ta pěší chůze je vynikajícím prostředkem, jak se během cest dostat co nejblíž k obyčejným lidem,“ přiznává poutník.

Ladislav Zibura si vždy vybere nějakou zemi, odletí tam a z letiště již odchází pěšky. Mnohdy ani neví, jakým směrem povedou jeho první kroky. „Například když jsem letos na jaře přiletěl do Nepálu, nevěděl jsem, kam půjdu. Říkal jsem si, že Nepálci znají svou zemi lépe, tak jsem se s nimi poradil,“ vypráví.

Jeho úplně první pouť vedla do Santiaga de Compostela. Cíl si vybral vlastně náhodou. „Když mi bylo patnáct let, začal jsem plánovat, co budu dělat po maturitě. Chtěl jsem cestovat, ale nevěděl jsem jak. Pak jsem se dočetl v jednom ženském časopise, že existuje něco jako pěší pouť, že to lidé dělají více než tisíc let a hrozně mi vrtalo hlavou, proč to dělají, co vidí na tom jít týdny jenom pěšky. Až jsem se rozhodl, že to také uskutečním,“ vzpomíná.

Ladislav Zibura na své cestě přes Turecko a Izrael

Vybral si známou trasu do poutního místa Santiago de Compostela a putování jej rychle pohltilo. „Pochopil jsem, že procházet zemi pěšky metr po metru má svůj půvab, protože ji člověk vnímá podrobněji a všímá si detailů,“ vysvětluje. Pak už následovaly poutě do Říma, Jeruzaléma i skrz Nepál a Čínu.

Ladislav Zibura chodí vždy sám. „Zkoušel jsem jít s kamarádem, strávili jsme tak dva týdny, ale problém je, že když máte někoho vedle sebe, tak se přirozeně bavíte s ním a už ne s těmi lidmi okolo. Pochopil jsem, že smysl cesty je poznat místní lidi a ne svého kamaráda. Samota mě nutí k tomu, abych chodil za cizími lidmi a bavil se s nimi,“ říká.

Přípravy před každou cestou jsou podle něj minimální. Největší půvab putování je totiž ve svobodě a k té patří nemít vůbec žádné plány. „Jediný plán je jít dlouho a jít pěšky a poznat tu zemi. Takže já si jen sbalím svých pár kilo věcí, vydám se do té země a obvykle předem nemám ani žádnou naplánovanou trasu. To je ta svoboda,“ dodává.

Čtěte také

Vydal se pěšky do Jeruzaléma, na začátku cesty neměl ani mapu

Naučil se také počítat každý kilogram v batohu a dospěl podle svých slov k absolutnímu minimalismu. „Od každého druhu oblečení beru jen dva kusy. Na sobě mám vždy ten, který smrdí méně, a ten, který smrdí více, si při nejbližší příležitosti vyperu. Jedinou výjimkou jsou ponožky, těch mám víc. Jinak nemám ani stan, nesu jen spacák,“ prozrazuje.

Ladislav Zibura se zásadně vydává mimo hlavní turistická centra. Je mu vlastně jedno, odkud kam jde, ale chce poznat zemi a navštívit místa, kam turisté vůbec nechodí. „To je hrozně snadné, protože turisté chodí jen na pár míst, kde jsou památky a která jsou v průvodcích. Představte si to na příkladu jižních Čech. Kdy jste naposledy v Olešníku nebo Nákří viděli turistu? Nejspíš nikdy a přesně tohle mě zajímá a tam já chodím,“ říká.

Své zážitky předává lidem nejen v knihách a na sociálních sítích, ale při cestovatelských projekcích. V Českých Budějovicích se nejbližší uskuteční 26. února 2017 v DK Metropol. Projekce Ladislava Zibury jsou improvizované a plné humoru. „Moje cesty jsou plné humoru a humor je způsob, jak přežít, a rád ho předávám dál,“ uzavírá poutník.