Jaroslav Durych: Tři troníčky. Jímavý příběh o matce a jejích třech dětech, na které zčistajasna dopadla chudoba

„Krutý, pohřební úděs odtamtud vydechoval, děti bázlivě nahlédly dovnitř a setkaly se s přísnýma a podezíravýma očima zástupců státu. Ale již tu běžela hubená, dolíčkovatá žena a za ní maličká, utahaná a zlomyslná žena z protějšího domu a čpící odulý zaměstnanec, jehož tváře byly jako tvrdé tobolky a ruce jako podávky, pak paní s kloboukem a bambulatým nosem, která měla stále do soucitného pláče, ale stále byla elektrizována hamižností a touhou něco ukrást nebo vymámit, pak překupníci a jiní lidé.“

„Byla hrůza, že se to do pokoje vešlo a že se pokoj neroztrhl. Hrubí, břichatí a vyzáblí lidé s chechtavými obličeji trochu pominutě chodili po kobercích, šťouchali do nábytku, ohmatávali věci, posuzovali, potěžkávali, posmívali se a frkali. Děti vklouzly také dovnitř a stály u tmavých kachlových kamen jako tři schůdky, hlavičky jejich jako tři jiřinky nad sebou a dívaly se udiveně a zvědavě.“

Pro rozhlas příběh načetl herec Luděk Eliáš v roce 1998.

Jaroslav Durych

Narodil se 2. prosince 1886 v Hradci Králové. Brzy přišel o oba rodiče, takže od jedenácti let vyrůstal u příbuzných. Se strýcem se často stěhoval, v 90. letech tak dva roky strávil i v Želči u Tábora.

Logo|foto:Český rozhlas

Ačkoli z něj babička chtěla mít kněze, nakonec díky armádnímu stipendiu vystudoval medicínu a stal se vojenským lékařem. Během první světové války sloužil na haličské a italské frontě i v zázemí. Jako lékař pracoval u armády i po vzniku samostatného Československa. Působil v Přerově, na Zakarpatské Ukrajině, v Olomouci nebo v Praze.

Publikovat začal už během války. Nejen jeho životní postoje, ale i jeho literární dílo jsou silně ovlivněny katolickou vírou. Vrcholem Durychovy tvorby je román Bloudění: Větší valdštejnská trilogie, který vyšel poprvé v roce 1929. Příběh lásky českého exulanta a španělské dívky z doby pobělohorské rekatolizace je rámován líčením osudů císařského vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Na Bloudění navazuje sbírka tří povídek s názvem Rekviem: Menší valdštejnská trilogie, která vyšla o rok později.

Za nacistické okupace a po válce žil Jaroslav Durych v izolaci. V komunistickém Československu vadila jeho otevřená katolická orientace, jeho poslední práce tak vycházely pouze v samizdatu, případně v exilových nakladatelstvích. V té době píše knihu Boží duha, příběh o vysídlování Němců z Československa po druhé světové válce. Román mohl vyjít až v roce 1969. A také zřejmě částečně reviduje své dřívější životní postoje.

„Vidím a uznávám, že jsem neprávem užíval způsobů soudcovských tam, kde jsem měl být pouhým pozorovatelem, a že jsem svévolně zasahoval do věcí, které přesahovaly mé síly a zkušenosti, takže jsem působil jen zmatek…“

Ačkoliv kdysi nadšeně vítal vznik samostatného Československa, patřil zároveň k velkým kritikům prvorepublikové demokracie. Svého času vyzýval například ke zbourání Husova pomníku na pražském Staroměstském náměstí.

Jaroslav Durych zemřel v Praze v dubnu 1962.