Krkonoše mají Krakonoše, Šumava Lesní matku. Je to zachránkyně i lidožroutka, říká spisovatel a sběratel bájí

Ve svém nejnovějším díle mapuje cesty fyzické i duševní. Používá k tomu prózu, verše, fotografie, ilustrace i kartografické údaje. A barvité texty prokládá pověstmi ze staré Šumavy.

Duchem Šumavy, laskavým i přísným, prý byla Lesní matka. Podle Ondřeje Fibicha žena nevyzpytatelná, chvilku zachránkyně a chvilku lidožroutka. „Šumaváci si o ní vyprávěli od Frymburku až po Železnou Rudu, takže se dá říct, že byla všeobecně známá. A byla pro Šumavu něčím jako Krakonoš pro Krkonoše. To znamená, pokud možno, dobrým duchem lesa a celého pohoří,“ říká.

Dodává, že bez strážných duchů si dřívější civilizace nedokázala svůj život představit. „Byli vyjádřením jejich vztahu k okolí a současně něčím, co v lidech vzbuzovalo respekt,“ připomíná.

Šumava jako škola pro každého muže

Respekt k přírodě, ale i staré šumavské příběhy a povídačky se Ondřej Fibich snaží svým dílem místu vracet. „Ty pověsti si lidé vyprávěli po chalupách většinou v zimním období, kdy bylo víc času a dělaly se rukodělné práce. Pověsti byly velice pádné a stručné, jako výrazné dřevoryty. Tím se liší od šumavských pohádek, které bývají delší a většinou končívají dobře,“ popisuje.

Naproti tomu Lesní matka je často spíš děsuplná. Ve starých šumavských pověstech se vyskytuje i ptačí žena nebo jakási čarodějka. Zajímavou okolností je jejich ženský rod. „To má jednoduché vysvětlení. Šumava je rodu ženského. Jsem rád, že máme toto privilegium, protože Němci mají Böhmerwald, to není žena ani náhodou,“ směje se Ondřej Fibich.

Čtěte také

Do zakázaného prostoru v Boleticích se nevydávejte, prohlédněte si ho v klidu domova díky knize

Ale nejenom ženské postavy kolorují jeho pestře pojatou novou knihu. Vedle osoby autora, který se svěřuje se svými myšlenkami, zážitky a vnímáním Šumavy i světa, jsou to třeba také poutníci a písmáci dob minulých i současných, od jezuitů až po asfaltéra.

„Otvírají se tam dveře úžasné školy pro každého muže. Protože muž znamená přímočarost, co nejkratší cestou se dostat k cíli a nebrat v potaz nějaké emoce či pocity. Ale na té Šumavě cesty nejsou přímé,“ vypráví autor, sám poutník s duší básníka.

Šumavské terény nás podle něj nutí k tomu, abychom chodili a jezdili po vrstevnicích. „To museli i původní obyvatelé, aby ti jejich nebozí volci utáhli své náklady na žebřiňácích. Je tam i omezení velkými stržemi, neprostupnými terény, bažinami a tak dále. Muž je nucen pohybovat se jako vlna. A vlna je rytmem našeho života. Známe to všichni, dny, kdy nic nestojí za nic a všechno stojí za všechno. Taková ta vlnovka v životě. Nahoru a dolů. To je i princip všeho, co na té Šumavě je – vlny.“

Zvlněnou krajinu Šumavy i sebe sama můžete tedy objevit v knize Cesty k Šumavě. Celý rozhovor s autorem Ondřejem Fibichem si poslechněte online.