Jan Štifter: Marie z Karafiátové ulice
Dneska myslím na Marii, je to 20 let, co odešla. Tátova starší sestra, říkali jsme jí babi, protože ho vychovala. Tři sirotci si balili kufry do dětského domova, když najednou neměli mámu ani tátu, a Marie rozhodla, že půjdou k ní.
Dřela tak tvrdě, že nakonec už nemohla mít vlastní děti – její pracovní zařazení v budějovické gumárně bylo v kategorii horník. Marie obětovala své vlastní štěstí třem mladším sourozencům.
A tak pak napadlo moji mamku, že bychom jí mohli říkat babi a ona tu roli plnila svědomitě: hlídala nás o prázdninách i o víkendech, chodili jsme s ní po výletech, nejčastěji k Mrhalu, v září pro nás nakupovala školní pomůcky a po večerech četla pohádkové příběhy Z deníku kocoura Modroočka.
Marie bez vlastního Ježíška – někdy o sobě říkávala, že je naše falešná babička a my se tomu smáli. Byla to Marie, kdo mi začal odkrývat náš rodinný příběh, kdo vyprávěl o dětství v lágru, kde se v pětačtyřicátém ocitla naše česko-německá rodina, vyprávěla o mámě a inspirovala mě k psaní – díky Marii jsem pochopil, o čem chci v životě psát.
Vystřihovala si moje první články, byla z ní pyšná babička. A pak onemocněla, zmizela, dodnes se mi o ní zdá – jdu k ní zase na návštěvu a budeme si povídat, co a jak bylo.
Dneska proto myslím na Marii – ženskou, která naší rodině dala víc než kdokoliv jiný: ten příběh o lásce a oběti.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
