Jan Štifter: Alarm osudu
Nemáte náhodou nanuky? Ve dveřích stála sousedka, sháněla něco ledového pro manžela, právě ho bodla vosa do jazyka. „Potřebuje to něčím chladit,“ říkala. „A já mu pořád opakuju: nepij z tý flašky. A von si nedá pokoj.“
Soused seděl na zahradě, spokojený, byl právě začátek prázdnin – díval se kolem sebe a pronesl: „To je zajímavý, jak je letos málo vos.“ Sáhl po lahvi – a už to bylo.
Tohle je přece úplná klasika. Tak už mi to, prosím, konečně vysvětlete! Kamarádka mi vyprávěla, jak si dlouho nemohla zvyknout v práci, učila se nové věci, šlo to pomalu. A pak jednoho rána jela na kole a přemýšlela o tom, že teď už na to konečně přišla, práci rozumí, teď už se není čeho bát. Ten den do firmy dorazili chlapi z vedení s tím, že všechno bude jinak, restrukturalizace, optimalizace, propouštění – a holka odpoledne cestou domů na kole promýšlela, jak si rychle najít novou práci, dostala výpověď.
Takže mi to prosím vysvětlete: Proč svět kolem nás – pánbůh – vesmír – všechny možné síly, mají tak přesný smysl pro načasování? Skoro to vypadá, že jakmile člověk nabyde pocitu jistoty a spokojenosti, spustí tím nějaký tajný alarm osudu, který okamžitě vyšle do akce buď vosu nebo manažery s restrukturalizačním plánem.
Mrkněte z okna, je tam hezky? Tak to hlavně neříkejte nahlas! Pánbůh – vesmír – všechny možné síly totiž nikdy nespí. A vosy taky ne.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
