Ján Sliacky: Mraky

Před několika dny jsem takhle v práci vykouknul z okna. A spontánně komentoval dění na obloze. Dokonce jsem se podle typu oblaků pokusil o předpověď.

Kolegyně na mě nedůvěřivě pohlédla a zeptala se mě: A to se jako podle mraků pozná, jak bude?

„Jasně, že se podle mraků pozná, jak bude. Z čeho asi tak prší…?“ – odpověděl jsem. Ale nemyslím, že bych ji přesvědčil.

Časy, kdy pračlověk ráno vylezl z jeskyně, vzhlédl k obloze, a podle toho, co na ní uviděl, se zařídil, protože poznal, co ho čeká, jsou nenávratně pryč. I když pohledem na oblohu se správný sedlák řídil ještě relativně nedávno.

Ne, nebojte se, nemíním vás po ránu trápit naváděním na učení se latinských názvů mraků, které jsem jmenoval v úvodu tohoto sloupku. Ani  nechci, aby vás bolelo za krkem od onoho vzhlížení k nebesům jako neandrtálce. Klidně k tématu přistupte jako Petr, můj třeboňský známý z kavárny v Masných krámech. Poté, co jsem mu dal takovéto meteorologické školení, upřímně se rozesmál: Víš co, já si jdu dát cumulus fernetus!

Jo, ale abych nezapomněl, třeba ten cumulus humilis, česky - nízká kupa, to je takový ten mráček vypadající jako malý plochý beránek. Říká se mu obláček pěkného počasí. Takže, Péťo, uvidíme ho dnes na obloze?