Jan Flaška: Známí

Kdysi si člověk poradil se vším tak nějak sám. Dokázal si po domě rozvést vodu, plyn a elektřinu hned poté, co ten dům vlastníma rukama postavil. Pak si dovnitř nařezal a stloukl nějaký ten nábytek, vyhloubil si studnu a postavil garáž, ve které si sám opravoval auto. A na většinu těch činností si vystačil s kladivem, pilou, šroubovákem a pěti sprostými nadávkami.

Dneska ale člověk potřebuje k životu – kromě jídla, vody, vzduchu a internetu – ještě celou plejádu známých. Instalatéra, co by mu utěsnil tekoucí dřez. Fachmana, co mu probourá dveře a udělá elektriku. Ajťáka na přeinstalování počítače. Účetního, co mu vyplní daňové přiznání. A tak dále. Prošel jsem si seznam svých známých a říkal si, na jakého bych se mohl kdy obrátit.

Tak třeba kdybych někdy nutně potřeboval vykopat hrob z doby bronzové, tak na to mám mezi kamarády jednoho fakt šikovného archeologa. Kdybych si nevěděl rady s historií fotografie, tak s tím by mi zas píchnul jeden můj známý profesor. A hned dva špičkové známé mám v záloze, až bude potřeba složit novobarokní operu nebo nějaké to oratorium. Další můj známý mi zase vždycky rád pomůže s čímkoli, co se týká sýčků, protože přes tyhlety sovy je fakt machr. Mezi mými známými je i autor skvělých detektivek, historička umění, hned několik výborných malířů a malířek, nejlepší česká odbornice na smaltované nádobí, jedna kustodka v galerii, bývalý moderátor řeckého veřejnoprávního rozhlasu, molekulární biolog a písmoznalec.

Takže když se nám v domě objeví záhadná trhlina na zdi, můžu si pohodlně vybrat, se kterým známým tu trhlinu probereme z historického i estetického hlediska, vyfotíme ji, interpretujeme její význam a potom si jdeme zase každý po svém.

Já pak sedím na posteli s mobilem v ruce, marně projíždím kontakty na všechny své známé a říkám si, že mi asi nezbyde nic jiného, než popadnout sádru a vercajk a stát se nakonec sám sobě svým vlastním známým.