Jan Flaška: Rodinná oslava
Jako dítě jsem měl rád narozeninové oslavy. Ty svoje, samozřejmě. Kvůli dárkům, samozřejmě. Rodinná oslava samotná vlastně za moc nestála. Žádné balonky, trampolíny, zástupy kamarádů s frkačkami a papírovými čepičkami.
Naše tiché panelákové oslavy vždy začínaly přípitkem rybízovou šťávou. Na dně sklenice s vodou se držel nakyslý červený rosol, a když jste v něm zakvrdlali lžičkou, odlepil se ode dna a roztáhl se na podlouhlé krvavé cáry, které líně pluly vodou jako opilí potápěči.
Babička nám vždycky upekla kaloricky vydatný krémový dort a celou oslavu pak vyprávěla o tom, jakými nemocemi trpí její příbuzní, které jsem v životě neviděl.
Naši sešlost často dokumentoval táta. To on vždycky držel foťák, a proto nikdy nebyl na žádné fotce. Byli jsme na ní jen já s bratrem, babička ve slavnostních šatech z dederonu a máma v halence s vycpanými rameny, takže trošku připomínala hráče ragby. Táta ji nikdy neoslovoval jménem. Vždycky jí říkal „kočko“, navzdory těm vycpávkám.
Všechny ty oslavy byly stejné. My děti jsme si hrály, dospělí probírali dospělé věci a nakonec se vždycky zapnula televize, aby nám prozradila, do které ze zemí RVHP odletěli naši zástupci na soudružskou návštěvu. Vlastně na tyhle oslavy docela rád vzpomínám, přestože se mi po nich nestýská.
Po čem se mi ale stýská, je babička, která svému dortu věnovala kromě několika kostek másla i všechen svůj um a lásku. Chybí mi tátův úsměv, který už není ani na fotkách, ani nikde jinde. Chybí mi brácha, s nímž jsme pořád něco vyráběli a pořád se hádali a se kterým se dnes vídám sotva jednou za rok. Chybí mi máma, která žije sama a nikdo už jí neříká „kočko“.
Bydlím daleko, mám vlastní rodinu a snažím se pokračovat v rodinné tradici skromných narozeninových oslav. Když se dívám na své děti, jak s kyselými obličeji zdvihají k přípitku táhnoucí se cáry rybízové šťávy, doufám, že i ony budou jednou na tahle neokázalá slavnostní setkání rády vzpomínat.
Související
-
Jan Flaška: Krabice na krabice
Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, napsal kdysi Jiří Wolker. Já taky miluji věci, a díky tomu se mi všude v bytě hromadí od těch mlčenlivých soudruhů krabice.
-
Jan Flaška: Z historie návodů na notebooky
Když jsem nedávno kupoval notebook, nebylo v krabici kromě nabíječky nic dalšího – jen jakýsi kus papíru s pár piktogramy. Překvapilo mě to. Patřím totiž ke generaci blbců.
-
Jan Flaška: Poučení z divadla
Náš osmiletý syn se vrátil ze školního divadelního představení. Na můj dotaz, jaké to bylo, odpověděl, že dobrý. Na můj dotaz, o čem to bylo, to bylo horší.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
