Jan Cempírek: Manekýni

Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Jako školák jsem vnímal zvláštní náladu prvního školního dne po vánočních prázdninách. Všichni jsme byli tak nějak svátečně vyžehlení, povinně navlečeni do konfekčních oblečků, které nám Ježíšek nadělil pod stromeček.

Ze všech mých spolužáků – raubířů se stali ten den způsobní chlapci, a z protivných a nezajímavých spolužaček – šprtek decentní slečinky. Byl to den, kdy každý z nás reprezentoval takříkajíc slušnou rodinu.

Ovšem právě to byla svým způsobem past. Zatímco my bychom raději řádili venku na nových bruslích nebo aspoň jezdili po třídě s angličáky od Ježíška, ne, museli jsme korzovat po chodbách a předvádět se.

Přitom za těch časů nebylo čím se chlubit. Převládaly svetry od babiček pletené podle poslední Burdy. Pak flanelové košile z Prioru a ke komu byl Ježíšek skoupý, tomu nadělil aspoň děsivé kalhoty tesilky, což také nebylo žádné terno. Když k tomu připočtete hadrové pantofle, byli jsme docela solidní normalizační manekýni.

Jen občas pronikl mezi naši vyžehlenou, ale jednolitou masu školáků nějaký ten zápaďácky svěží módní vítr, a tak na chodbě tak jako blyštivý diamant zazářil funkcionářský synek Baštika v hyper super skvělých džínách nebo Brambůrek v bělostné mikině, kterou mu pod stromeček nadělil otec, mašinfíra na trase Budějovice – Gmünd.

I já byl jednou za hvězdu této školní povánoční módní show. To když mi Ježíšek přinesl naprosto příšerné, obří boty tzv. bufy. Byly z umělé hmoty, nevkusné a děsné.

Když jsem je chtě nechtě musel v ten slavný den nazout, před školou mě spatřila spolužačka Divoká a začala se řehtat na celé kolo: Jé, Cempírek má měsíčňanky! Prošel jsem rychle uličkou hanby a boty pak schoval v šatně do toho nejtemnějšího kouta.

A těšil se na další den, kdy už si je nebudu muset nazout, a kdy se i spolužáci vrátí ke svým obvyklým šedivým košilím nebo svetrům po sourozencích. Kdy prostě budeme opět třídou normálních, skvělých raubířů, popřípadě normálně nezajímavých spolužaček – šprtek.