Jan Cempírek: Manekýni

Ze všech mých spolužáků – raubířů se stali ten den způsobní chlapci, a z protivných a nezajímavých spolužaček – šprtek decentní slečinky. Byl to den, kdy každý z nás reprezentoval takříkajíc slušnou rodinu.

Ovšem právě to byla svým způsobem past. Zatímco my bychom raději řádili venku na nových bruslích nebo aspoň jezdili po třídě s angličáky od Ježíška, ne, museli jsme korzovat po chodbách a předvádět se.

Přitom za těch časů nebylo čím se chlubit. Převládaly svetry od babiček pletené podle poslední Burdy. Pak flanelové košile z Prioru a ke komu byl Ježíšek skoupý, tomu nadělil aspoň děsivé kalhoty tesilky, což také nebylo žádné terno. Když k tomu připočtete hadrové pantofle, byli jsme docela solidní normalizační manekýni.

Jen občas pronikl mezi naši vyžehlenou, ale jednolitou masu školáků nějaký ten zápaďácky svěží módní vítr, a tak na chodbě tak jako blyštivý diamant zazářil funkcionářský synek Baštika v hyper super skvělých džínách nebo Brambůrek v bělostné mikině, kterou mu pod stromeček nadělil otec, mašinfíra na trase Budějovice – Gmünd.

I já byl jednou za hvězdu této školní povánoční módní show. To když mi Ježíšek přinesl naprosto příšerné, obří boty tzv. bufy. Byly z umělé hmoty, nevkusné a děsné.

Když jsem je chtě nechtě musel v ten slavný den nazout, před školou mě spatřila spolužačka Divoká a začala se řehtat na celé kolo: Jé, Cempírek má měsíčňanky! Prošel jsem rychle uličkou hanby a boty pak schoval v šatně do toho nejtemnějšího kouta.

A těšil se na další den, kdy už si je nebudu muset nazout, a kdy se i spolužáci vrátí ke svým obvyklým šedivým košilím nebo svetrům po sourozencích. Kdy prostě budeme opět třídou normálních, skvělých raubířů, popřípadě normálně nezajímavých spolužaček – šprtek.