Ivan Mls: Úskalí malování

Ne snad že by šlo o nějakou složitou nebo náročnou práci, ostatně nanášení barvy válečkem na zdi je vlastně docela zábavné... Ale ta logistika kolem mi dává docela zabrat a nikdy se nevejdu do časového plánu, který si předem stanovím.

Zvlášť obývák bývá tvrdým oříškem, jak jsem se o tom nedávno znovu přesvědčil. Znáte to – je třeba odsunout nábytek od zdí, všechno zakrýt a pak se může vesele malovat.

Můj problém se jmenuje knihovny – mám v obýváku dvě, dohromady asi dvanáct metrů polic. Abych s knihovnami vůbec pohnul z místa, musím knihy vyskládat ven, nábytek posunout a knihy zase vrátit zpět, aby nepřekážely.

Dobrá, řeknete si, tak si procvičíš svaly, co je na tom? Jenže ty knížky mi pokaždé nabourají pracovní harmonogram. Sice se nadšeně pustím do jejich přesunování, ale stačí chvilka a pracovní elán je ten tam. Padne mi do ruky nějaká kniha a já si uvědomím, že už jsem ji pěkně dlouho neotevřel. A tak zalistuji, začtu se, čas neproduktivně utíká a práce stojí.

Kdyby to bylo v případě jedné knihy, asi by se moc nestalo. Jenže takových, které mě naprosto zaujmou a pohltí ve chvíli, kdy jsem měl dělat něco úplně jiného, se vyskytne celá řada – a harmonogram malování je v tahu.

Práce, původně plánovaná na půl dne, mi zabere den celý. Nebo i víc. To v případě, že mě přesouvání knih ponoukne k troufalé myšlence, abych knížky na policích rozmístit jinak a logičtěji, přeskládal, zkrátka uspořádal tak, aby se knihovny v obýváku více vyjímaly.

Výsledkem pak je, že se v hloubi mé mysli usídlí myšlenka, že vlastně stačilo jen přerovnat knihovny a obývák by byl krásný i bez vymalování. Ale nahlas to raději neříkám. Asi bych to schytal.