Ivan Mls: Uhlíková stopa

Až donedávna jsem netušil jakou. Naštěstí jsou k tomu na internetu kalkulačky. Když jsem si otevřel tu inzerovanou jako bezplatná, přišlo by mě nejlevnější spočítání uhlíkové stopy na 90 tisíc. A to bych musel vyprodukovat něco uhlíku, abych na to vydělal.

Pak jsem našel jinou aplikaci, opravdu grátis, a když jsem poctivě vyplnil všechny předepsané kolonky, měl jsem jasno. Za rok prý bydlením, cestováním, konzumací potravin a spotřebou vyprodukuji plus mínus přes čtyři tuny oxidu uhličitého.

Trochu mě zarazilo, že ta aplikace nebere v potaz taky moje dýchání. Oxid uhličitý přece vydechuji, a ne málo – zvlášť když třeba dobíhám autobus, štípu dřevo nebo šplhám do šumavských kopců.

Zkusil jsem tu kalkulačku vyplnit znovu, tentokrát úplně vylhanými údaji: jako že nikdy nikam ničím nejezdím, živím se jen rostlinnou stravou z vlastní zahrádky, cokoli, co kupuji, pořizuji v sekáči či z druhé ruky. Bohužel, ani tak jsem kýžené klimatické neutrality nedosáhl, pořád mi tam nějaké dvě tuny CO2 ročně zůstaly, hlavně za bydlení a topení.

Nedá se nic dělat. Pod most se stěhovat nehodlám, bobřík hladu by mě asi taky nebavil, takže se musím smířit s tím, že planetu nezachráním.

Ale v boji s klimatickou změnou rozhodně nejsem pasivní: Z jiného důvěryhodného internetového zdroje jsem nastudoval, že průměrný člověk za rok vydechne 240 kilo oxidu uhličitého. Takže občas, když si na to vzpomenu, zadržuji dech. Každá nevypuštěná molekula CO2 se přece počítá, ne?