I když je videohra zadarmo, může kvůli ní nekontrolované dítě utratit desetitisíce, varuje odborník

A tak je vysoce pravděpodobné, že někdo takový, kdo tráví většinu volného času u počítače, herní konzole nebo s telefonem v ruce, se nachází i ve vaší blízkosti. Třeba je to vaše dítě, vaše vnouče, váš partner…

Mechanismů, které dokáží zaujmout a vtáhnout do hry, je podle Martina Zajíčka z poradny pro nelátkové závislosti při společnosti Prevent 99 v Českých Budějovicích celá řada. „Jeden z nich se jmenuje mikrotransakce. I když je hra zadarmo, pomocí mikrotransakcí je možné si kupovat různé obsahy. Mohou to být vylepšení obrazová, zvuková – třeba hudba, oblečení pro postavu, dokonce si můžete koupit výhody oproti hráčům, kteří neplatí,“ popisuje.

Martin Zajíček|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

Spojuje se tak gaming a gambling. „A to konkrétně v mechanismu, kterému se říká loot box. Jde o to, že za reálné peníze člověk koupí nereálnou, virtuální krabičku, balíček. Obsah hráč předem nezná. Je to tajemství, které odhalí až poté, co si je koupí. Může to být něco obyčejného, čeho má hráč tuny, nebo něco výjimečného a vzácného,“ líčí Martin Zajíček.

„Třeba ve fotbalových hrách tam může být Messi, ale i neznámý, neužitečný hráč. V bojových hrách to mohou být zbraně. Pointa je v tom, že je to vlastně hazard. Já dávám peníze, ale nevím, co za ně dostanu,“ upozorňuje.

Společným rysem hazardního hráčství a gamingu z dětského pokojíčku jsou i silné emoce. „Když něco skvělého vyhraju, tak mám rozhodně dobré pocity. A když nevyhraju to, co bych chtěl, dostavuje se smutek. Jako o Vánocích, když dostanu ponožky,“ připodobňuje odborník.

Uvádí se, že algoritmy výherních automatů jsou nastaveny tak, aby začátečník vyhrál, zakusil pocit výhry, což ho motivuje k dalšímu hraní a investování dalších peněz. Později, když vyhrává méně až vůbec, už je chycen do pasti své závislosti a nedokáže z rozjetého vlaku jednoduše vystoupit.

Čtěte také

Dva domovy dítě po rozchodu rodičů zvládne, dvě školy už přináší velkou zátěž, říká rodinná advokátka

Pro gaming nejsou podle Martina Zajíčka podobné mechanismy potřeba. „Videohry ani nepotřebují žádné nástroje k tomu, aby začínající hráči vyhrávali. Tady bohatě stačí, že vidí někoho jiného vyhrát, a chtějí to taky. Jsou i různé platformy, kde se hráči potkávají, konfrontují. Musíme si uvědomit, že se bavíme o zábavě, která je neskutečně gigantická, jsou i celé šampionáty hráčů počítačových her, mistrovství světa,“ připomíná.

Je tedy zapojení peněz do videoher zkratkou k závislosti? „Určitě může být. Je to způsob, jak zaujmout, vtáhnout a ohrozit. Ale dívejme se i na kontext. Vědí o tom rodiče? Má dítě přístup k penězům? Jakou má finanční gramotnost? Hra sama o sobě není zločinec. Okolnosti, ty jsou rozhodující,“ zdůrazňuje terapeut poradny pro nelátkové závislosti.

Jestliže vzduchem počítačových her létají reálné finanční částky, může i hráč videoher upadnout do dluhů, podobně jako gambler? „Může. Do poradny k nám přicházejí i dospělí lidé, jejichž útrata za počítačové hry činí tisíce až desetitisíce korun měsíčně. A dítě? Není-li kontrolované a má-li přístup k penězům rodičů, pak se může měsíčně pár tisíc ztratit. A to je pak doma smutno,“ uzavírá Martin Zajíček.

Jak nenechat dojít věci tak daleko? Přejde zájem o počítačové hry v dospělosti? Jak vypadá těžký herní závislák a dá se mu pomoct? Celý rozhovor s terapeutem Martinem Zajíčkem si poslechněte online.