Hana Hosnedlová: Zima
Přiznám se bez mučení, že zimu příliš v lásce nemám. S jejími krátkými a chladnými dny mne smiřuje jen občasná bílá sněhová přikrývka.
Ta skryje všechny nedostatky a nepořádek, dává krajině kouzelný nádech upravenosti a nedotčenosti. A když k tomu přičtu i to, jak se sníh ve slunečních paprscích nádherně třpytí, je to prostě boží.
To ovšem trvá jen omezenou dobu. Zakrátko se chodníky a ulice změní v šedočernou a nevábnou břečku. A když máte štěstí na bezohledné řidiče, přijdete domů nepříjemně ohození a čeká vás čištění a praní.
Tomuto procesu odolávající okraje ulic jsou pak pro změnu krajkované žlutými ornamenty od venčených psů. Snad jen ve volné krajině mimo turistické cesty se můžete kochat bílým ladovským snem...
Občas se se stejně starými přáteli aspoň ve vzpomínkách vracíme do časů zim našeho dětství. Vzpomínáme na bohaté sněhové nadílky, kdy se jezdilo do školy nebo do práce na lyžích, kdy se kolem domů tyčily kopice odházeného sněhu, kdy museli železničáři prohrabávat kolejiště, aby mohly jezdit vlaky. Na sáňkování na každém kopečku a na báječné klouzačky, z kterých jsme chodili obalení ledovými zmrazky na teplácích a mrazem červenými tvářemi...
Pochopitelně si i tyhle vzpomínky idealizujeme, ale faktem je, že pro nás zůstávají krásně bílé a nedotčené...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
