Hana Hosnedlová: Telefonní budky

Občas je mi to trochu líto – byly takovým symbolem své doby. Pro nás jako děti to byl malý zázrak, když jsme za pětadvacetník mohly zavolat rodičům do zaměstnání, domlouvat se s kamarády o místech srazu a podobně.

Vzpomínám si i na meziměstské hovory na poštách – kde byly uzavřené kabinky s aparáty a spojovatelka, jíž jste nahlásili požadované číslo, volala na celou poštu – Praha do čtyřky, Tábor do jedničky...

Na vsích pak bývaly veřejné telefonní stanice většinou na národním výboru nebo častěji u někoho z obyvatel doma.

Nebylo v oné době zrovna moc rodin, které měly svou vlastní nebo alespoň podvojnou telefonní linku. Já tehdy telefon každému záviděla. O vlastní linku jsem usilovala celé roky a moje dlouholetá žádost došla vyřízení až někdy v devadesátých letech. Netrvalo pak dlouho a pevnou linku nahradil mobilní telefon, takže jsem si jí příliš neužila. 

Jasně, že současné možnosti telefonního spojení jsou nesrovnatelně lepší, rychlejší, levnější – zůstala jen taková prchavá nostalgie... A tak docela chápu Londýňany, kteří někdejší typické červené telefonní budky přeměnili třeba na minikrámky se suvenýry, trafiky nebo je jen vyzdobili květinami jako malé ostrůvky barev a vůní.

Jednou jsme s kamarádkou při našich toulkách narazili na telefonní budku v zahradě jakési chatařské osady. Netuším, co s ní měl majitel v plánu, ale my jsme na ni s dojetím koukaly přes plot docela dlouhou dobu. Ale třeba ještě někdy nečekaně na tuto dřevěnou vzpomínku na staré časy narazím – a znovu zavzpomínám...