Hana Hosnedlová: Stonání

Taková menší nastydnutí, bolesti v krku a rýmy, chřipky... to byla celkem běžná diagnóza oněch let. Medila jsem si v pelíšku z peřin na gauči, kolem sebe rozložené knihy, sešity a psací potřeby. Na stolku hrnek s čajem a medem, sirup, který mi nechutnal, ale který jsem poctivě polykala, abych se zbavila nemoci.

Když jsem byla hodně malá, tak se mnou zůstávala doma maminka, ale tím pádem i mladší sourozenci, kteří v ty dny nešli do školky. Takže to nebylo úplně ono – pozornost nepatřila jenom mně.

Později pak mne v takových dnech hlídala babička, kterou jsem opakovaně trápila tím, aby si se mnou zahrála halmu, člověče, nezlob se, žravou dámu nebo karty. Ty nám šly nejlépe. A když jsem únavou odpadla, babička žehlila vyprané prádlo, „štupovala“ ponožky nebo pletla.

Ještě později, když jsem už měla podle rodičů být rozumná, jsem zůstávala doma sama. A musím přiznat, že to taky nebylo to pravé. Chyběla mi prostě ta hřejivá starostlivá péče, čaj jsem si musela ohřívat sama a taky nebylo nikoho, kdo by se mnou konverzoval nebo sdílel mé hráčské vášně.

Vždycky, když jsem pak už v roli babičky hlídala vnoučata, snažila jsem se jim poskytnout právě takové konejšivě bezpečné zázemí, ten pocit, který jsem dodnes nezapomněla. Jenomže to už nefungovalo tak úplně – občas mne totiž nahradila televize nebo video, a od těch se děti pohlazení ani starostlivé péče prostě nedočkaly...