Hana Hosnedlová: Piliňáky

Pro vaření se roztápěl velký sporák v kuchyni. Vedle něj stál dřevěný uhlák s uhlím, nasekaným dřevem a na plechové podložce před kamny hromádka naštípaných smolniček. Zatápění bylo malým obřadem a myslím, že jsem ho dodnes nezapomněla.

Obývák jsme ale vytápěli bubínkovými kamny na piliny. Ty jsme každoročně kupovali jako odpad z budějovické Hardtmutky. Ale piliňáky byly pro nás děti, když jsme byly už odrostlejší, také naše pravidelná zimní můra.

Musely jsme totiž vnitřní plechový kotel, který se vkládal do vysokých válcovitých kamen, připravit, než přišli rodiče z práce. A to nebylo jen tak! Nejdříve se doprostřed bubnu musel vložit dřevěný kůl a k němu v pravém úhlu kratší polínko, které bylo nasměrováno do dolního otvoru kotlíku. Tak byla vytvořena díra, kterou se piliny dolem zapalovaly, a delší, která zaručovala postupné odhoření pilin.

Ovšem! Piliny musely být po vrstvách pečlivě „ušťouchané“ dřevěným šťouchem, což dalo docela práci. Když byly piliny poctivě udusané, kamna vydržela až do rána. Ale pokud se popisovaný postup odbyl, piliny shořely rychle nebo spadly a udusily oheň. Pak byla v místnosti samozřejmě zima. A navíc se hned poznalo, kdo svou práci odflákl, a pak musel druhý den svou nedbalost napravovat.  

Nicméně dodnes mám v paměti obrázek rudě rozžhavených pilinových kamínek, sálajících teplo, které bylo úplně jiné než to dnešní z radiátorů, i když je bezpracné...