Hana Hosnedlová: Přání

Nezřídka totiž nikoliv v onom období intenzivního přání, ale třeba někdy docela jindy. Fulgum to dokládá příběhem jeho maminky, která si jako mladé děvče strašně moc přála slaměný klobouk s třešněmi. Ten klobouček dostala, k narozeninám – to už ale byla v důchodovém věku a na své tehdejší přání dávno zapomněla. Ale vyplnilo se!

Moje kamarádka si v době dospívání moc a moc přála větší prsa. Dneska je má, ale zároveň i větší pozadí, břicho a vše ostatní.

Někdejší spolužák zase kdysi nemluvil o ničem jiném než o tom, jak se dostat do světa, který byl v době totality pro normální smrtelníky více méně nedostupný. Nyní, na stará kolena, cestuje neustále – pracovně, jako zástupce jedné velké nadnárodní firmy! A jak jsem zjistila, vůbec ho to netěší.

Jiný můj známý také jako kluk velice toužil po motorce tři sta padesátce. Tu motorku si pořídil, ale až v době, kdy se jeho vrstevníci proháněli po silnicích v nadupaných vozech zahraniční provenience.

Vzpomínám si i na jednu velice hezkou holčinu, která pořád dokola prohlašovala, že se o ní musí jednou psát a mluvit po celé republice. Sice nevěděla v jakém ohledu, ale moc si to přála. Nakonec se jí to splnilo – o jejích avantýrách se slavnými zpěváky, herci a kontroverzními umělci se skutečně psalo a mluvilo všude.

Takže, když to tak shrnu – není vlastně nebezpečné si něco tak horoucně přát?