Hana Hosnedlová: Cirkus
Cirkus mne přitahoval už od dětství. Možná, že to bylo tou vůní exotiky... Stával pravidelně na travnatém plácku přes silnici od našeho předměstského domu, takže když přijel, trávila jsem s dalšími dětmi každou možnou volnou chvilku v jeho ležení.
Nakukovali jsme tajně do šapitó, kde v manéži trénovali artisti, nosili jsme jablka a zbytky chleba koním a dalším zvířatům, která k cirkusu patřila.
Cirkusácké děti vždy na těch pár týdnů pobytu chodily s námi do školy a my se předháněli ve snaze se s nimi skamarádit, podívat se do zázemí cirkusu nebo přímo do obytných maringotek.
Většinou se ti kluci a holky podíleli také na chodu cirkusu, ať už přímo v manéži, v pokladně nebo jako pomocníci u zvířat... A my byli přesvědčení, že mají zlé rodiče, když je nutí denně pracovat a trénovat, nebo když nás jednou otec našeho kamaráda z cirkusu naštvaně vyhodil z maringotky, protože si chtěl jít zdřímnout.
Ale byli jsme u vytržení z kousků, které předváděli artisti na hrazdě, s obručemi nebo s hořícími kužely. Ani jsme nedýchali, když do manéže vběhli nazdobení koně nebo dokonce slon, medvěd či zebra... Byl to prostě jiný, přitažlivý svět.
Moji rodiče mi vyprávěli, že jsem se dokonce jako malá chystala s cirkusem utéct. Už prý jsem měla připravený sbalený kufřík. Když jsem ale přišla na plácek, cirkus byl už pryč – zbyl po něm jen vydupaný kruh trávy se zbytkem pilin a ve vzduchu pach zvěřince...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
