Hana Hosnedlová: Bruslení

Na umělém ledu jsme se proháněli za zvuků reprodukované hudby, a což teprve, když se rozsvítila světla! Kluci kroužili kolem nás, chytali nás za ruce nebo za pas, občas si vyboxovali místo mezi námi, když se dělal na ledě vláček, někdy se vytvořily i páry, které se držely za ruce. Když se ale kluci příliš rozdivočeli, usměrňoval je přes mikrofon tamější dohled a hrozil vyhozením.

Připadali jsme si jako ve velkém světě. Dívky v bílých krasobruslařských botách a kluci na bruslích, kterým se říkalo nože. Kluci oblečení moc neřešili, ale my, holky, jsme braly tuhle situaci jako velkou společenskou událost.

Tiše jsme záviděly několika vyvoleným, které se po ledě proháněly v sametových krasobruslařských sukýnkách a předváděly naučené piruety. Tajně jsme si půjčovaly svetříky maminek a starších sester, neúmorně  „dyndaly“ na rodičích k Ježíšku kaliopky, což byly vlastně šponovky z materiálu, který držel formu a nevybouloval se na kolenou.

Moje šikovná teta - švadlena – mi tehdy ušila z černého slabého manšestru kalhoty s laclem a kšandami připevněnými průhlednými plexisklovými sponami. Byla jsem na vrcholu blaha, když je starší holky obdivovaly a vyptávaly, kde jsem je pořídila.

Ale jak se říká, pýcha předchází pád. U mne to byl pád skutečný, při kterém jsem si své úžasné kalhoty roztrhala na obou kolenou. To, že jsem si rozbila kolena a tekla mi z nich krev, mne ani tak nebolelo, jako právě ty roztržené úžasné kalhoty...