Hana Hosnedlová: Andělé

18. listopad 2022

„Holka, ty musíš mít strážných andělů celý regiment,“ říkávala mi babička, když jsem byla malá. Asi měla pravdu, protože ze všech svých pádů, úrazů a průšvihů jsem vyvázla celkem v pohodě. A nebylo jich zrovna málo.

Já měla o andělech dvě, poněkud odlišné představy. Jednu sortu mých andělů představovali ti malí buclatí naháčci s kudrnatými vlásky a malými křidélky. Moc jsem nevěřila, že právě oni by mne mohli nějak zásadně ochránit.

Druhou andělskou skupinu zastupovaly krásné bytosti s dlouhými, obvykle plavými kadeřemi, v rouchu něžných barev – od bílé, přes růžovou až k světle modré. A samozřejmě také s křídly.

Tuhle představu jsem si vytvořila díky velkému obrazu v babiččině pokoji, na němž roztomilá holčička s chlapečkem přecházejí po chatrném můstku přes rozbouřený potok, a nad nimi se vznáší tahle bytost s rukama napřaženýma nad jejich hlavami. Moc jsem si tehdy přála, abych měla právě takového krásného anděla anebo ještě lépe aspoň dva.

Když maminka, která pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra, opakovaně vyprávěla o sestře Ovině jako jedinečném andělu, chtěla jsem ji mermomocí vidět. Ovina byla jednou z řádových sester – jeptišek, které tehdy ještě v nemocnicích vypomáhaly.

Nakonec jsem umluvila maminku a se sestrou Ovinou jsem se setkala. Vůbec nebyla krásná, byla už dost stará a mluvila divnou češtinou, protože sem přišla z Polska. A ten její černobílý hábit mne taky nenadchnul. Byla jsem zklamaná...

Teprve později mi došlo, že andělé nemusí být krásní a mladí, ale musí být především hodní, obětaví a chápající. A právě takových obyčejných andělů bych chtěla mít kolem sebe opravdu nejméně ten regiment... 

autor: Hana Hosnedlová | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související

  • Hana Hosnedlová: Dušičky v Mexiku

    Dušičky jsem měla moc ráda už jako dítě. Svátečně nastrojení jsme s rodiči nebo s babičkou navštěvovali rodinné hroby. Všude okolo na náhrobcích svítily lampičky...

  • Hana Hosnedlová: Moje rádio

    Moje dětství bylo provázeno rozhlasem – rádio u nás hrálo od rána do večera. Televize sice už tehdy vysílala, ale většina domácností ji ještě nevlastnila.

  • Hana Hosnedlová: Kočka

    Náš panelák má jednoho zvláštního, nehlášeného obyvatele. Vlastně to není ani nájemník v pravém slova smyslu, protože si ke svému pobytu zvolil venkovní závětří domu.