Hana Hosnedlová: Andělé

Já měla o andělech dvě, poněkud odlišné představy. Jednu sortu mých andělů představovali ti malí buclatí naháčci s kudrnatými vlásky a malými křidélky. Moc jsem nevěřila, že právě oni by mne mohli nějak zásadně ochránit.

Druhou andělskou skupinu zastupovaly krásné bytosti s dlouhými, obvykle plavými kadeřemi, v rouchu něžných barev – od bílé, přes růžovou až k světle modré. A samozřejmě také s křídly.

Tuhle představu jsem si vytvořila díky velkému obrazu v babiččině pokoji, na němž roztomilá holčička s chlapečkem přecházejí po chatrném můstku přes rozbouřený potok, a nad nimi se vznáší tahle bytost s rukama napřaženýma nad jejich hlavami. Moc jsem si tehdy přála, abych měla právě takového krásného anděla anebo ještě lépe aspoň dva.

Když maminka, která pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra, opakovaně vyprávěla o sestře Ovině jako jedinečném andělu, chtěla jsem ji mermomocí vidět. Ovina byla jednou z řádových sester – jeptišek, které tehdy ještě v nemocnicích vypomáhaly.

Nakonec jsem umluvila maminku a se sestrou Ovinou jsem se setkala. Vůbec nebyla krásná, byla už dost stará a mluvila divnou češtinou, protože sem přišla z Polska. A ten její černobílý hábit mne taky nenadchnul. Byla jsem zklamaná...

Teprve později mi došlo, že andělé nemusí být krásní a mladí, ale musí být především hodní, obětaví a chápající. A právě takových obyčejných andělů bych chtěla mít kolem sebe opravdu nejméně ten regiment...