Eva Kadlčáková: O touze vlastnit ženy

Zatímco žena touží vlastnit mužovu duši, muž touží vlastnit ženu en bloc. Pokouší se o to odjakživa. Tak třeba pračlověk: našel zalíbení v nějaké samičce – a zmocnil se jí.

Všimněte si toho slovesa. Zmocnil. Tedy uplatnil na ní svou moc a sílu, čili tak nějak bez ptaní si ji přivlastnil.

Zmocňoval se i starověký bojovník, zmocňoval se i středověký rytíř. Ač jeho dvorné chování k dámě bylo příkladné, o bezprecedentním zmocnění se jejího žádoucího těla není pochyb. Alespoň se tak autoři historických románů a filmů domnívají.

Ženina těla se zmocňuje i člověk novodobý. Napříč věky si muž uvědomuje svoji fyzickou převahu a koná, když na to přijde. Přijde na to vždycky v čase válek, v čase nouze a v čase opilosti. Ta přiměje pudově konat i inteligentního a jemného gentlemana, zatímco přímočarý akt přivlastnění si ženy běžně předpokládáme spíše u jednodušších jedinců.

To bychom měli tělesnou stránku věci. Pak je tu ta duševní. Muž obecně nebaží po tom ovládnout ženinu duši, je si vědom toho, že je natolik jiná, že jí nikdy nemůže porozumět. Do ženského světa se tudíž necpe, stačí mu pohybovat se po povrchu.

Nejeden žárlivec ale usiluje o to, aby mu žena patřila komplet - i se svými myšlenkami. Také se svými pohledy, dokonce i s pohledy cizími. Běda, jak se za tou nebožačkou někdo jen pootočí, už to má doma dva dny na talíři. Včetně složitých konstrukcí o tom, odkud se s tím neznámým zná, co si s ním domlouvá a kdy a jak to dělá. Žárlivec nejlíp ví, co si žena myslí. Ví to líp než ona.

Pak je tu kategorie mužů, kteří žárlí nepřímo. Sami pro sebe. Svou ženu se snaží ovládnout kontrolou. Vyptávají se nenápadně: co jsi dnes dělala?, kde jsi byla na obědě?, co za buchtu ti nabídla babička? a zajela jsi za tou ségrou? A pak si ověří, co má napečeno tchýně, jestli a s kým zahlédl číšník jeho paní v restauraci a kolik kilometrů přibylo na tachometru.

Čtěte také

Otroci této sebezničující vášně svou ženu stopují, po nocích jí čekují mobil a prohlížejí kabelku. Vynalézavější nainstalují partnerce do telefonu aplikaci pro hlášení polohy, do auta GPSku a pod pracovní stůl jí napíchnou odposlech. A sami žijí ve dvojím stresu: aby na něco nepřišli a aby se nepřišlo na ně!

Přitom nic z těchto vlastnických extrémů ve skutečnosti není potřeba. Už samotná slovanská tradice přechylování ženských příjmení vychází z vlastnictví ženy: Lída Nováková je prostě Lída Novákova, tedy Lída patřící Novákovi. Máňa Procházková je Procházkova. A Kadlčáková zůstává Kadlčákova, ačkoli už s ním dvacet let nežije. Jen Kadlčák je tak nějak z jazykové normy kontinuálně svoboden.

A tak: máte-li bytostnou potřebu vlastnit ženu, vezměte si ji za manželku a dohlédněte na to, aby přijala vaše příjmení. Tím je zaručeno vše. Totiž: není tím zaručeno nic. O štěstí ve dvou se budete muset postarat sami. A budete-li mít oba dost rozumu a lásky, dáte jeden druhému prostor. Nikdo z nás nevlastní nikoho víc, nežli sám sebe...

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.