Eva Kadlčáková: O touze vlastnit děti

Dítě, rodina, procházka
Dítě, rodina, procházka

Kdo by je nechtěl mít, prcky. Tedy pravda, pár takových občanů nebo občanek se mezi námi vyskytuje. Obvykle pronášejí věty typu „přece do tohoto světa nepřivedu dítě“ anebo „já si na dětský křik nepotrpím“, ale ve skutečnosti většinou jenom zakrývají fakt, že to nejde, že nemají partnera, že se bojí, že jsou pohodlní, že se nechtějí dělit, že raději cestují a podobně.

Zažila jsem ale už i přerody takových odpůrců v nadšené a milující rodiče, protože křik vlastního dítěte nikdy není tak obtěžující jako křik fakana cizího; peníze, i když se jich nedostává, se vždycky dají mezi členy rodiny nějak rozdělit; a vaří-li se pro dva, snadno se navaří i pro tři. A konečně: s dětmi se dá s pomocí nejrůznějších vychytávek a nabídek i docela úspěšně cestovat.

Že tedy navždy změní naše životy, to je ovšem pravda.

Děti přijdou a usurpují si 99 procent našeho času, naší mysli, naší lásky. Často ti, kteří se jim nejvíce bránili, jim pak nejsnáze propadnou. Pro mrně přestane leckterá žena vnímat existenci svého partnera, ba co víc, zapomene i na potřeby své.

Je přirozené, že je pro ni prioritou nakrmit ječící uzlíček, obstarat jeho hygienu a naučit ho chodit a mluvit. Ale má to své meze a většina z nás je dříve nebo později najde. Stane se ale občas, že některá nebo některý tyto hranice nehledá. Že je popře. Pak se dítě stává středobodem světa, a i když to pro ně může vypadat výhodně, je jen otázkou času, kdy ho to zničí.

Potomek, ze kterého si jeho rodiče udělali modlu, vyrůstá totiž v nesvobodě. Je jako bůžek na piedestalu a nesmí z něho slézt. Tady pěkně hačej, tak, jak jsme si tě tam posadili. Tvař se tak, jak jsme se rozhodli: měj šťastný úsměv! Dělej všechno pěkně tak, jak jsme tě to naučili, to znamená buď nejlepší. A my ti za to odmeteme cestičku všude, kde se dá.

Oběť opičí lásky může časem nabýt několikeré podoby: rozmazleného opičátka, které je líné i přemýšlet a svůj budoucí život promarní pravděpodobně vleže; usouženého ubožátka, jemuž bylo na záda naloženo příliš, a tak bude jednou oscilovat mezi psychiatrem a sebevraždou; anebo zlého, škodolibého spratka, jehož baví ubližovat, čili skončí v kriminále nebo na Bahamách.

Žádné z těchto manipulovaných dětí neprožije šťastné dětství a žádné nebude mít šťastný život. Jednou mi jeden takový prominentní fakan, obklopený bohatstvím, krasavicemi a mocí, smutně řekl: „Ale ty bys mi dala lásku.“ „Jenže,“ já na to, „z takovýho vlaku nevyskočíš.“

A jsme zase u toho. Nesvoboda plodí nesvobodu. Odvahu uniknout ze zlaté klece najde málokdo. A kdo přece, stejně se dál potýká s principy zažitými hluboko v sobě, s potřebou ovládat a být ovládán. Sám před sebou neuteče.

Dát dítěti do vínku nesvobodu, byť s nejlepšími úmysly, by měl být jedenáctý hřích. Děti můžeme a máme mít, ale nesmíme je vlastnit. Stačí jim poskytovat bezpečí hnízda, které má ochranné mantinely, ale ne mříže, držet je na nohou, dokud to samy nesvedou, naučit je létat a pak už jen rozevřít dlaň a říct, leť, ptáčku, leť. Kdykoliv se můžeš vrátit…

Spustit audio

Související