Eva Kadlčáková: O závislosti na nikotinu

Kouření v autě - ilustrační foto
Kouření v autě - ilustrační foto

„Dej si cigáro, stojíš nás moc peněz,“ poručily mi s láskou kamarádky na střední, když mě s sebou braly na kouřovou a aby mě tam udržely, kupovaly mi nanuka.

No a i dnes, kdy se hodnota peněz značně posunula, vychází jedna čmudka pořád mnohem laciněji nežli mražená pochoutka.

Musím říct, že od těch časů se nezměnilo ani to, že obojí mi chutná a na obojí bych byla schopna vytvořit si návyk, kdybych tak netrpěla vědomím, že jsem na něčem závislá. A taky kdyby mi nebylo trapně před taťkou, vášnivým kuřákem, kterému jsem odmalička deklamovala, že já tedy kouřit nebudu. A kdyby se po nanucích nepřibíralo.

Čili: držím to v normě. Zmrzlinu vyvažuju nikotinem, po kterém se ubírá.

Ba ne… Ale je fakt, že cigareta pro mne zůstala společenskou záležitostí. Je spojena s příjemnými chvílemi s přáteli. Jen se časem přesunula z prostoru za prodejnou do útrob barů a restaurací.

A i když zákon ji odtud mezitím vytěsnil, mně se stále dostavuje Pavlovův reflex ve chvíli, kdy vkráčím do hospody a na stole přistane první sklenička. Já bych si tak zapálila, bože, jak já bych si zapálila! A i jako nekuřák sympatizuju s těmi, kterým se po dramku ve veřejných prostorách stýská.

Jaký nekuřák? Říkáte si asi. Tady se přiznává k tomu, jak by hulila, a tvrdí o sobě, že abstinuje. Hmm, jak se to vezme. Nikdy jsem neměla v kabelce svou krabičku. Totiž: jednou. Po večírku, na kterém si každý mohl poručit svou značku, a já jediná měla ráda Kentky. A tak mi zůstaly. Pálily mě v té tašce ráno tak mocně, že jsem je v práci donesla na chodbu a nechala je tam na okně. Svého nového majitele si brzy našly.

A taky jsem si cigára sama nikdy nekoupila. Totiž: jednou. Ve společnosti mi je vždycky někdo nabídnul, anebo jsem si vyškemrala. Balíček, který se onehdy ocitl u nás doma, ten byl Alenky. Nechala si ho u mne do příští návštěvy.

Já pak, když mě přepadlo nějaké milostné trápení, pocítila jsem mocnou touhu po cigaretě. Vždyť tu přece jsou ty Alenčiny cíga!, vzpomněla jsem si nadšeně. A oblékla si kabát a vylezla do mrazu na balkon, nemotorně si připálila – ani to obvykle sama nedělám, zapalovač mi nastavují mí kumpáni – natáhla jsem dávku nikotinu a podržela ji v plicích. Aaaach!

Druhý den večer jsem si od Alenky půjčila další kusovku. Třetího dne znovu. Občas jsem si připálila i jednu od druhé. To já tak mám, jednou mi to nikdy nestačí. A jak jsem se tak choulila do kabátu, dívala se na hvězdnou oblohu a zvolna potahovala, komůrky v mozku jako by se otvíraly, vyfukovaly obláčky myšlenek a uvolňovaly cévy bolesti.

 „A pomohlo to, ne?“ komentoval to můj fyzioterapeut, muž oddaný zdravému životnímu stylu, ale zároveň i úlevě. „Pomohlo,“ usmála jsem se já. „A víte co? Když jsem tu krabku dojela a koupila si vlastní, přestalo mi to chutnat!“

„Proč?“ podivil se on. „Asi proto, že jsem ten problém mezitím vyřešila. A taky proto, že já svý vlastní žvára doma nechci. Prostě je tam nesnesu. Dala jsem je sousedce.“ „A měla radost?“ „Měla.“ „Tak to je několik dobrejch zpráv v jednom,“ uzavřel fyzioterapeut.

Harmonie těla a duše lze někdy dosáhnout úplně jinak než cílevědomou prací sama na sobě. Ale jenom na chvíli, prosím vás, jenom na chvíli…

Spustit audio

Související