Eva Kadlčáková: O touze vlastnit cizí nápady

Myšlenka
Myšlenka

Lidé mají zvláštní puzení vlastnit. Věci, půdu, zvířata i jiné lidi… A ještě jim to nestačí. Kromě hmotných statků touží mít patent i na to, čemu se říká vlastnictví duševní.

To je v pořádku, pokud nápad na funkční perpetuum mobile pochází opravdu z jejich hlavy. Pak si skutečný patent, průmyslový vzor, ochrannou známku a další náležitosti autorského práva opravdu zaslouží. Jenže: lidi strašně rádi vlastní i to, co jim nepatří, co nevymysleli.

Právě proto existují výše zmíněné ochranné mechanismy. Ukrást nehmatatelný nápad je totiž poměrně jednoduché. Stačí si ho zaregistrovat jako první, přihlásit ho jinde, anebo s jistou obměnou.

Plody mimořádných mozků lidstva se zcizují odjakživa. Je to věc závisti, touhy chlubit se cizím peřím, ale zejména prospěchu. Na průmyslovou špionáž se specializují celé poloilegální firmy. Ba co víc, zálibou v kopírování užitečných vynálezů se vyznačují celé národy.

Čína kdysi obestavěla svou zemi velkou zdí, aby se ochránila před průnikem Mongolů, ale taky před únikem vlastního kulturního bohatství včetně papíru. Dnes si za ni naopak nosí oskenované plány čehokoli chytrého a dobře obchodovatelného, a bez skrupulí to pak produkuje a prodává.

Známý je případ motorky, kterou si obšlehla a vyrobila i s ojetou pneumatikou. Svět se ale změnil. Žádná zeď nás proti vpádu levného, nekvalitního a nečestně opatřeného zboží neochrání. Tu zeď si musíme leda vybudovat každý sám v sobě, ve svém svědomí.

Ráda bych tu apelovala právě na čest a svědomí. Omlouvám se, že vás otravuji něčím tak nudným a nemoderním, ale fair play patří nejenom do sportu. Jestliže totiž někdo něco vymyslel, tak to prostě vymyslel on a my to máme respektovat. On kolikrát nic jiného než svou hlavu plnou bláznivých nápadů nemá. Často dokonce nedokáže své náměty dotáhnout do konce. Ale autorem myšlenky je a idea znamená začátek.

Bez začátku není konce. Bez nápadu není rohlík. I tuhle věc každodenní spotřeby o dvou báječně křupavých špičkách kdysi kdosi vymyslel a budiž mu za to dík. Prý to byl vídeňský pekař, který stočeným půlměsícem oslavil pád Turků u bran města. Je-li to pravda a měl-li z toho ten člověk někdy něco - výnos nebo slávu -, se neví. Hodnotu každého jednotlivého kusu pečiva ale nikdo nezpochybňuje a ty dvě koruny za něj vytáhne. Vztah k autorským honorářům za umělecká díla je ale mezi lidmi mnohem problematičtější.

Jednou nám do vysílání zavolal posluchač a pravil, že talent je dar od boha, a tudíž každý, kdo se jím živí, hřeší. Podle tohoto „našeho pána“ má své hudební, výtvarné, literární či technické nápady dávat autor bezplatně v plén. Z čeho si ale koupí ten rohlík? To už bylo chlapíkovi jedno. On si svou výplatu zaslouží. On ku svému štěstí talentem nedisponuje.

Já bych to obrátila. Nadáním pán neoplývá ke své škodě. Vlohy jsou skutečně dar. Dar vložený do rukou jenom někomu, chce se mi říct vyvolenému. A ten je mu proto odpovědný. Nic, co vlastníme, totiž nemáme zadarmo. Géniové svůj dar za a) často draze vykoupí osobním utrpením, za b) svůj talent musejí zušlechťovat. Jen tak, využitý a předaný dál má onen dar od boha nějaký smysl.

A protože na jeho výsledku, který lidstvo posouvá dál - ať už o chuť čerstvě upečeného rohlíku nebo dobře uvařeného piva, o parní stroj nebo nanotechnologie nebo lék proti smrtelné chorobě -, tak tedy protože na jeho výsledku participujeme všichni, jsme zase my povinni nositele talentu ocenit, a to i finančně. A taky úctou, anebo tím, že když už sami nic pořádného neumíme, budeme aspoň mlčet pusu, jak říká jiný a mnohem uvážlivější pán. Tak abych asi už sklapla, že?

Spustit audio

Související