Eva Kadlčáková: Když se láska překlopí

Společnost, láska, pravidla, semafor
Společnost, láska, pravidla, semafor

Sorry, že zase o lásce, ale květen, lásky čas, sotva začal. Tak snad mi odpustíte jeden malý úkrok tam, kde je půda tak nejistá, kde jsou lvi, kde bažina, kde propast, kterou se létá do nebe a pak se odtud střemhlav padá zpátky. Na území lásky. Té tolik ošemetné věci.

O níž se říká, že má dva roky na okouzlení, a pak se usadí. Pokud tedy nezanikne. Pak že se uvelebí v hnízdě, zklidní hormon – a potom, že je to teprve ona, ta pravá láska. Žádná slepá vášeň, spalující cit. Ale to, čeho jsem se já vždycky bála jako čertice kříže, totiž to, co mi připadalo jako nuda nuda, šeď šeď.

A co se mi stalo teď, ze dne na den, ba co, z minuty na minutu, z vteřiny na vteřinu. A změnilo to všecko a moje rozháraná duše se takhle navečer, ve svátek lásky, zprudka ustrnula. Přestala se chvět o sebe a rozprostřela se nad duší toho druhého.

Když se totiž do někoho zamilujeme, toužíme, aby naši lásku opětoval. A my holky se s tím někdy dost naotravujeme. Ačkoli - aby nedošlo k genderové mýlce – i chlapi to uměj, dolejzat  a dolejzat. My to nesnášíme a takový maník má velmi malou šanci uspět. Tak proč potom očekáváme, že když se budeme vnucovat my, dopadne to jinak?

Na mou obranu, nemyslím tedy, že tohle by byl úplně náš případ. Sympatie u nás vždycky byly vzájemné (a jestli ne, tak o klucích – jak říkávali v Bylo nás pět - nic nevím a měla bych toho psaní o nich okamžitě nechat). Ale nepopřu, že jsem občas naléhala. Že jsem se zlobila, když nebylo po mém, a že jsem malinko hysterčila, jak jsem překotně mazala zprávy, kontakty a toho muže z hlavy.

…Abych si jeho číslo po čase znovu našla a po té cestě, kterou jsme k sobě kdysi vyšlapali, se znovu vydala. Stejně, jako mi po ní v ústrety občas vykročil on…

Eva Kadlčáková: Konec sexu ve městě

Sex ve městě, Carrie Bradshaw (Sarah Jessica Parker) a Samantha Jones (Kim Cattrall), seriál, televizní zábava

Nekonečný seriál skončil. Běžel ve smyčce na jedné televizní stanici už roky. Před ní na jiné a předtím na dalších. Sledovala jsem ho od mládí. Za tu dobu znám každý díl.

To je ta první fáze lásky. Nutkání, kterýmu se nedá poručit.

A tak, když na prvního máje cinklo v mém mobilu přání, plamínek v hrudi se opět rozhořel. V naději, že tam někde na konci signálu taky něco plápolá. Je to zkrátka hezký, smět si něco takovýho myslet. Je to moc milý, když během dne pár opatrných zpráv ten dojem ještě podpoří. A je to pád na držku, když pak k večeru, když čas se chýlí a lístky kvetoucích třešní víří ve větru, přijde zpráva, která to všechno zazdí.

Proč to děláš?? zeptala jsem se v odpověď. A myslela jsem tím všechno to, co dosud bylo. Všechny ty natažené ruce ucuknuté zpátky, všechna ta slova, nakousnutá a odhozená jako jablka. Proč to děláš, proč se tedy vůbec ozýváš.

Načež se ozval znovu.  Z rádia. A tak, aby se to nedalo vzít zpátky, vyklopil mně, mému hostu i všem ostatním podstatu svého trápení. A já jsem najednou věděla přesně, proč to či ono dělá. Že ta ruka si říká o pomoc a že se zároveň bojí dalších závazků.

A pocítila jsem silnou potřebu toho člověka obejmout. Ale tentokrát ne proto, abych za to něco dostala, ale abych něco dala. Bude-li to chtít.

Tak takové to tedy je: láska k bližnímu se překlopila do druhé fáze. Ničivý vítr v břiše se utišil…

Spustit audio
autor: Eva Kadlčáková|zdroj: Český rozhlas

Související